ECLI:CZ:US:2018:1.US.372.18.1
sp. zn. I. ÚS 372/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Hanou Baláčovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 10. 2017 č. j. 70 Co 174/2017-476 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2017 č. j. 35 Nc 79/20l4-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem a úpravu styku.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že uvedenými rozsudky bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dcer stěžovatele na dobu před rozvodem i po rozvodu do výchovy matky a byl upraven styk otce s nezletilými dcerami. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti otce platit na starší dceru výživné ve výši 20 000 Kč měsíčně, z toho 5 000 Kč na účet zřízený pro dceru, a na mladší dceru 15 000 Kč měsíčně, z toho 5 000 Kč na účet zřízený pro dceru. Bylo určeno, že s finančními prostředky na účtech dcer do dovršení věku 18 let lze nakládat jen se souhlasem obou rodičů nebo po předchozím schválení opatrovnickým soudem. Příslušné bance bylo zakázáno s těmito prostředky nakládat jinak, než stanoveným způsobem. Rovněž bylo rozhodnuto o dlužném výživném.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů ohledně nevhodnosti střídavé výchovy. Není jeho vinou, že vztah dcer vůči jeho osobě nebyl v době rozhodování natolik intenzivní, aby si samy přály zůstat i v jeho péči. Je přesvědčen, že je schopen se o ně se svou novou partnerkou a její dcerou postarat a vytvořit jim vyhovující výchovné prostředí. Zdůrazňuje, že, na rozdíl od projevů matky, se o ní nevyjadřuje v negativním smyslu a nezveřejňuje o ní na facebooku či jiným způsobem, ke kterému by měly přístup i dcery, žádné hanlivosti. Ohledně vhodnosti střídavé výchovy poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13, I. ÚS 2482/13.
Stěžovatel dále nesouhlasí s úpravou styku, kdy má s dcerami trávit poslední týden lednu. Podle stěžovatele je omlouvání starší dcery za tímto účelem z povinné školní docházky v rozporu s jejím zájmem a právem na vzdělání. Za vhodnější úpravu stěžovatel považuje úpravu styku s dcerami formou střídání péče o jarních prázdninách.
Stěžovatel dále uvádí výhrady proti výši výživného, které považuje za nepřiměřené a neodpovídající jeho výdělkům. Argumentace soudů, že je majoritním společníkem prosperující společnosti, neobstojí, neboť rozhodnutím soudu je omezován v podnikatelské činnosti. Stěžovatel je tak nucen upřednostnit zájem dcer před zájmem společnosti, ačkoliv zájem společnosti musí mít na paměti v první řadě. Poukazuje na to, že jako otec je odlišnou osobou od právnické osoby, kterou sice ovládá, avšak jeho příjem je na její prosperitě závislý. Nesouhlasí ani s ukládáním výživného na spořicí účty dcer, neboť tento postup považuje za nevýchovný, když našetřené prostředky budou dcery moci po dovršení 18 let využít podle svého rozhodnutí třeba i na drogy. Upřednostnil by spoření pro dcery na základě vlastního uvážení. Dále upozorňuje, že rozhodnutím soudu byla neopodstatněně uložena i povinnost třetí osobě - bance.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ však nejde. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele ohledně vhodnosti střídavé výchovy (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora uvedeným závěrům, podle nichž nejsou podmínky pro střídavou výchovu dětí naplněny. Soudy zdůraznily, že děti jsou na výlučnou péči matky s ohledem na dlouhodobé odloučení rodičů plně adaptovány. Mladší dcera byla v době rozchodu rodičů v kojeneckém věku, na matku je vázána, mezi sestrami je silné citové pouto. Soud s ohledem na rozumovou a emocionální vyspělost starší nezletilé dcery rovněž přihlédl k jejímu přání, zjištěnému prostřednictvím orgánu sociálněprávní ochrany dětí, kdy se jednoznačně vyjádřila, že si přeje zůstat v péči matky a nemá zájem o rozšíření styku s otcem ani rozdělení dětí mezi rodiče. V neprospěch střídavé péče nadále svědčí problematická komunikace rodičů. Oba soudy dále dospěly k závěru, že počínání otce v průběhu celého řízení svědčí o snaze o sjednání výhody vůči matce pro účely vyjednávání o vypořádání značné sumy majetku spadajícího do společného jmění rodičů a není projevem rodičovsky odpovědného přístupu k řešení dlouhodobě nestandardní rodinné situace v zájmu nezletilých dětí. K úpravě styku starší dcery s otcem vždy v lednovém týdnu každého roku bylo přistoupeno proto, aby se nezletilá mohla zúčastnit pravidelného soustředění s lyžařským kroužkem o jarních prázdninách.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na shora uvedené nálezy, Ústavní soud konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13, IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15, IV. ÚS 611/16 a další). Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a §906 odst. 1 an. obč. zák.), který při rozhodování představuje prioritní hledisko, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů a je-li ústavní stížnost založena pouze na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům rodičů či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15, II. ÚS 2339/17, II. ÚS 1900/17, IV. ÚS 1452/16).
Ústavní soud konstatuje, že i ohledně výživného civilní soudy provedly pečlivé dokazování a své závěry patřičně odůvodnily. Přihlédly k nadstandardním majetkovým poměrům otce ovlivněným podílem na prosperující obchodní společnosti, a k jeho celkové životní úrovni. Ústavní soud nesdílí stanovisko stěžovatele, podle něhož by obchodní zájmy společnosti, jejímž je stěžovatel společníkem, jednatelem a zaměstnancem, měly být upřednostněny před zájmy nezletilých dětí. Stanovená výše výživného nemůže ohrozit fungovaní obchodní společnosti a nezbytně nevede k nutnosti vyplácet veškerý nerozdělený zisk společnosti. Právě pro případ možných rizik při podnikání bylo určeno, aby část výživného, kterou je otec aktuálně schopen platit, byla spořena na účty dětí ve smyslu §917 obč. zák. Neústavnost rozhodnutí v tomto směru nemůže způsobit ani obava stěžovatele o hypotetickém využití uspořených peněz dcerami - v jejich dospělosti - na nevhodné účely. Stejně tak deficit ústavnosti nepředstavuje určení způsobu při nakládání s finančními prostředky na spořicích účtech dětí i ve vztahu k bance.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilých dcer do střídavé péče byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Styk otce s dcerami probíhá ve stanoveném rozsahu a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Napadená rozhodnutí Ústavní soud neshledává v kolizi se zájmy nezletilých dětí.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu