ECLI:CZ:US:2018:1.US.3771.17.1
sp. zn. I. ÚS 3771/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Davida Foršta, zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 124/2017-129 ze dne 5. září 2017, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Roberta Žibrúna, zastoupeného Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem ve Sloupnu, Komenského 13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se u Okresního soudu v Hradci Králové domáhal po vedlejším účastníku zaplacení částky 238 667,95 Kč jako smluvní úroky z prodlení s placením kupní ceny za dodané zboží na základě kupních smluv uzavřených mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že stěžovatel jednal v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť se žalované částky domáhal v době, kdy již samotná kupní cena za zboží vedlejším účastníkem uhrazena byla. Vedlejší účastník ovšem v té době již odmítal uzavřít další kupní smlouvy a odebrat další zboží od stěžovatele z důvodu své platební neschopnosti.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu potvrdil v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60 333,24 Kč. Ve zbylé části výroku změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejšímu účastníku řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 178 334,71 Kč a nahradit náklady nalézacího a odvolacího řízení. Důvody pro tento postup krajský soud shledal v tom, že stěžovatel uzavřel řadu smluv s vedlejším účastníkem, z nich některé sjednali i v době, kdy vedlejší účastník neplatil řádně a včas dohodnutou kupní cenu ze smluv předchozích. Přesto stěžovatel uzavíral další smlouvy a dodával zboží. Za toho stavu stěžovatel jednal v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku v tom rozsahu, v němž sjednal a následně vymáhal úrok z prodlení ze smluv uzavřených po splatnosti předchozích smluv.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že odvolací soud nesprávně časově zařadil dodávky zboží a kupní smlouvy, které byly rozhodné pro závěr o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Konkrétně přiřadil dodávku zboží fakturou č. 1330647 ke kupní smlouvě ze dne 8. března 2013. Tato dodávka zboží však byla učiněna na základě kupní smlouvy ze dne 14. září 2012, tedy uzavřené ještě před splatností první z kupních smluv. Jde o zjevný věcný omyl krajského soudu, který zakládá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Nebylo-li by tohoto omylu, krajský soud by stěžovateli přiznal částku o 25 212,90 Kč vyšší, neboť plyne ze smlouvy, která podle náhledu krajského soudu ještě nebyla uzavřena v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
4. Krajský soud v Hradci Králové k ústavní stížnosti uvedl, že na základě opakování listinných důkazů učinil většinu skutkových a právních závěrů ve prospěch stěžovatele. Soud nicméně shledal, že stěžovatel uplatňuje smluvní úroky z prodlení částečně v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku. Stěžovatel nevyužil svého práva nedodat další sjednané zboží v případě prodlení vedlejšího účastníka se zaplacením faktur, přestože byl vedlejší účastník v dlouhodobém prodlení s placením byť jen části kupní ceny a tuto skutečnost stěžovateli sděloval. I kdyby ze strany soudu došlo k pochybení při přiřazení faktury č. 1330647 k některé z kupních smluv z hlediska toho, kdy tyto smlouvy byly uzavřeny, obstojí právní závěr, že i v rámci této dodávky zboží jednal v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku. Dodal totiž zboží ve chvíli, kdy si již byl vědom toho, že je vedlejší účastník v prodlení s placením kupní ceny z devíti jiných smluv. Podle krajského soudu tedy k porušení práv stěžovatele nedošlo.
5. Vedlejší účastník k ústavní stížnosti sdělil, že stěžovatelem uplatněná námitka není způsobilá přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Krajský soud dle vedlejšího účastníka vynesl zcela překvapivé rozhodnutí, neboť ač v zásadě přejal dokazování provedené okresním soudem, učinil z něj zcela odlišné skutkové a právní závěry. Podle stěžovatele měl krajský soud oznámit účastníkům, že věc míní posoudit po právní stránce odlišně a umožnit jim doplnění tvrzení. Kasace ze strany Ústavního soudu by vedla jen k opakování řízení, v němž by krajský soud odstranil procesní vady a rozhodl ve prospěch vedlejšího účastníka.
6. Stěžovatel k vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka repliku nepodal (doručena mu byla dne 13. 6. 2018).
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím i spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný [krajský soud měl stěžovateli upřít částku nižší než 50 000 Kč předvídaných jako majetkový limit přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, srov. např. usnesení NS sp. zn. 29 ICdo 34/2013 ze dne 26. 9. 2013, č. 5/2014 Sb. NS], avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
8. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením důkazů ze strany krajského soudu. Ústavní soud opakovaně vychází z toho, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
9. Mezi ústavně významné vady důkazního řízení patří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)].
10. Ústavní soud tedy není oprávněn přehodnotit skutkový závěr krajského soudu v tom smyslu, že by sám (pozitivně) závazně určil, jaká skutková zjištění z předložených smluv a faktur jednoznačně plynou (ledaže by sám tento důkaz provedl, srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). I bez opakovaného provedení důkazů je však v rámci přezkumu oprávněn učinit (negativní) závěr o tom, že určité právní či skutkové závěry zjevně neplynou ze skutečností zaznamenaných v soudním spisu.
11. V posuzované věci stěžovatel namítal právě zásadní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Z předloženého spisu okresního soudu, konkrétně z porovnání označení objednané obuvi v kupní smlouvě a na příslušné faktuře, prima facie plyne, že zboží účtované fakturou č. 1330647 bylo dodáno na základě smlouvy ze dne 14. září 2012, jak tvrdí stěžovatel, nikoliv smlouvy z 8. března 2013, jak uvádí napadené rozhodnutí. Krajský soud tomuto závěru ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nijak neoponoval. Za tohoto stavu lze dospět k závěru, že skutková zjištění krajského soudu nemají oporu v provedených důkazech a jeví se jako výsledek zjevného faktického omylu.
12. Toto zjištění však nestačí pro kasaci napadeného rozhodnutí. Pro posouzení je totiž zásadní, zda se pochybení krajského soudu promítlo do ústavně zaručených práv a povinností stěžovatele [srov. nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57) k zásadě hmotněprávní relevance procesních vad]. V tomto ohledu je tedy zásadní, zda rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými dílčími skutkovými zjištěními vedl též k extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem, tak jak je prezentuje stěžovatel, a právními závěry krajského soudu. Jinými slovy, je otázkou, zda právní závěr krajského soudu neobstojí i přes dílčí změnu skutkových zjištění, jíž se stěžovatel domáhá.
13. Veden těmito úvahami Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Původní závěr krajského soudu byl vystavěn na úvaze, že je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, pokud stěžovatel (v okolnostech konkrétní věci) sjednával kupní smlouvy včetně úroku z prodlení i přes to, že mezi ním s vedlejším účastníkem byla dříve uzavřena řada smluv, které již byly po splatnosti a vedlejší účastník na ně řádně neplnil (a o své neschopnosti plnit se stěžovatelem komunikoval). Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti přiléhavě uvedl, že tento původní právní závěr není nijak extrémní ani ve vztahu k okolnostem pozměněným. Dodávka zboží účtovaného fakturou č. 1330647 byla sjednána v době, kdy žádné z předchozích smluv nebyly po splatnosti (rozpor se zásadou poctivého obchodního styku tedy není dán v okolnostech sjednání). K faktickému dodání zboží ovšem došlo v době, kdy vedlejší účastník dlužil stěžovateli z devíti předchozích, již splatných smluv. K dodání zboží za těchto okolností přitom stěžovatel povinen nebyl, přesto zboží dodal a následně požadoval úrok z prodlení. V tomto ohledu tedy napadený rozsudek krajského soudu může obstát, a to i přes pochybení při zjišťování skutkového stavu: rozpor se zásadou poctivého obchodního styku bylo možné spatřovat právě i v okolnostech, za nichž bylo zboží dodáno. Z hlediska ústavě zaručených práv stěžovatele - zde práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví - není pochybení krajského soudu nijak extrémní.
14. K námitkám vedlejšího účastníka vůči vadám řízení před krajským soudem lze jen dodat, že řízení o ústavní stížnosti slouží k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. Pokud se vedlejší účastník cítil zkrácen na některém ze svých ústavně zaručených práv, měl ústavní stížnost podat sám.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu