ECLI:CZ:US:2018:1.US.3777.17.1
sp. zn. I. ÚS 3777/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Josefem Kantůrkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 98, Kolín III, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 34/2015 ze dne 10. 8. 2016, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 97/2016 ze dne 15. 2. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 921/2017 ze dne 5. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel (spolu s dalším obžalovaným R. K.) uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb po 1 000 Kč a stanoven trest náhradní pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí zajištěných finančních prostředků ve výši 50 500 Kč a trest propadnutí věcí zajištěných Policií ČR při domovní prohlídce. Oběma obžalovaným byla uložena solidární povinnost nahradit škodu sedmi poškozeným konkretizovaným ve výroku rozsudku krajského soudu. Krajský soud zprostil také obžaloby obžalovaného J. S.
Odvolání stěžovatele (a obžalovaného R. K.) Vrchní soud v Praze výše citovaným rozhodnutím zamítl. Usnesením ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 4 Tdo 921/2017 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele (a rovněž obviněného R. K.) podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že trestné činnosti se stěžovatel spolu s obžalovaným R. K. dopustili tak, že spolu s dalšími nezjištěnými osobami po vzájemné domluvě jednali v úmyslu neoprávněně podvodným způsobem v době od 30. 10. 2012 do 1. 11. 2013 získat na různých místech České republiky finanční prostředky, kdy vesměs vždy stěžovatel telefonicky kontaktoval provozovatele různých obchodů a obchodních společností, pod smyšleným jménem si objednal různé druhy zboží tak, že přímo odkázal na společnost, která s požadovaným sortimentem údajně obchoduje, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu si zboží vyzvednout a zaplatit za něj, neboť chtěl pouze zneužít zájmu oslovených firem a společností o zprostředkování obchodu. Oslovenému dal telefonní kontakt na údajného dodavatele, kterého následně stěžovatel telefonicky kontaktoval, když se jednalo ve skutečnosti o oslovení spolupachatele. Poté obžalovaný R. K. v součinnosti s dalšími neztotožněnými osobami odeslal kurýrem v rozporu s objednávkou zásilku neprodejného zboží nakoupeného ve vietnamské tržnici na adresu oslovené zprostředkovatelské obchodní společnosti, kdy pracovníci poškozené společnosti uhradili kurýrovi fakturované částky v hotovosti, přičemž objednané zboží si nikdo nevyzvedl a následně po otevření zásilky zjistili, že jejím obsahem je zboží, které svou skutečnou hodnotou je v hrubém nepoměru s fakturovanou částkou a je fakticky neprodejné. Následně pak stěžovatel spolu s obžalovaným R. K. objednané zboží již nikdy nevyzvedli a telefonní čísla, z nichž komunikovali, se stala nedostupná. Tímto jednáním způsobili odběratelům zboží škodu ve výši fakturované částky a celkově tak stěžovatel způsobil na cizím majetku škodu ve výši nejméně 6 024 650 Kč a obžalovaný R. K. škodu ve výši nejméně 5 643 250 Kč.
II.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a zásady rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v nesprávném právním posouzení skutku. Namítá, že zločinu podvodu, pro který byl odsouzen, se nedopustil. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho verzí, kterou v ústavní stížnosti předkládá, když tato nebyla soudy dostatečně vyvrácena. Stěžovatel tvrdí, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by jej usvědčoval z toho, že to byl on, který telefonoval poškozeným, resp. že by věděl, že dochází ze strany ostatních osob k podvodnému jednání. Obecné soudy neprovedly důkaz spočívající ve zjištění obsahu stěžovatelem označených emailových adres. Z důkazů, které byly v řízení provedeny, nebylo možné podle stěžovatele dovodit závěr, že byl hlavním pachatelem. Jeho vina mohla být nanejvýš posouzena jako účastenství ve formě pomoci k uvedeným skutkům. Jejich popis není dle stěžovatele správný, neboť se staly jiným způsobem, než který je uveden ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
Stěžovatel dále namítá, že v návaznosti na nesprávné právní hodnocení jednání mu byl nesprávně uložen trest. Trest by měl odpovídat jeho roli "pěšáka", a nikoli jako hlavního pachatele. Z hlediska poměrů pachatele soudy dle stěžovatele nehodnotily ani skutečnost, že po jeho propuštění z vazby žil bezúhonně a že zde nejsou žádné okolnosti, které by jeho osobnost v době ukládání trestu stavěly do negativního světla. Uložený peněžitý trest neodpovídá dle stěžovatele jeho poměrům.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitky obsahově téměř totožné stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a že polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší.
Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se ústavně udržitelným způsobem vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Vyjádřil se i k otázce, proč nevyhověl návrhu na zjištění obsahu emailových zpráv ze stěžovatelem označených adres (srov. l. č. 159). Přijaté skutkové závěry mají v provedeném dokazování věcné i logické zakotvení a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání stěžovatele, s tou se pak náležitě vypořádal soud prvního stupně (č. l. 159-160). S jeho závěry se ztotožnil i soud odvolací (č. l. 6-7) a dovolací (č. l. 57). Námitkou stěžovatele, že jeho podíl na trestné činnosti byl nesprávně stanoven, se náležitě zabýval soud odvolací (č. l. 7) a rovněž Nejvyšší soud (č. l. 54-55). Ten v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ze skutkových zjištění bylo bez pochybností dokázáno, že to byl právě stěžovatel, kdo telefonicky kontaktoval poškozené, neboť u něho nalezené SIM-karty mobilních telefonů byly identifikovány jako ty, z nichž byly uskutečněny podvodné telefonáty. Lokalizací buněk telefonátů bylo zjištěno, že tyto telefonické hovory byly činěny z bytu užívaného stěžovatelem. Z provedeného dokazování dle Nejvyššího soudu vyplynulo, že stěžovatel se na trestné činnosti podílel zásadním způsobem, nebylo možno tudíž vyhodnotit jeho podíl na trestné činnosti jako účastenství ve smyslu §24 trestního zákoníku.
Co se pak týče stěžovatelových námitek stran uloženého trestu, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)]. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence. K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo.
Odvolací soud přezkoumal výrok o uložených trestech a dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zhodnotil všechny rozhodné okolnosti, které je třeba podle §39 trestního zákoníku vzít v úvahu při ukládání trestu a posouzení jeho přiměřenosti. Poukázal na to, že stěžovatel již v minulosti projevil sklony k páchání stejného druhu majetkové trestné činnosti. Pokud soud prvního stupně shledal přitěžující skutečnost, že trestnou činnost páchali oba obžalovaní delší dobu a v jejím páchání pokračovali vysokým počtem útoků proti mnoha poškozeným, lze tyto úvahy akceptovat. Pokud byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody jen mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, jde dle odvolacího soudu o trest přiměřený a okolnosti pro jeho snížení nejsou dány. Žádná pochybení ve výroku o trestu stěžovatele neshledal ani Nejvyšší soud (č. l. 55-56), neboť stěžovateli uložený trest odnětí svobody odpovídal nejen dosaženému stupni škodlivosti jednání obviněného pro společnost, ale i zjištěním o osobě obviněného, jeho poměrech a možnostech nápravy. Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledává tak intenzivní pochybení, jež by zakládala zásah do stěžovatelových základních práv a svobod.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně výše uloženého peněžitého trestu, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolací soudu, který se touto zabýval (č. l. 9), a který neshledal výši uloženého peněžitého trestu rozpornou s hledisky uvedenými v §68 odst. 3, 6 trestního zákoníku.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu