ECLI:CZ:US:2018:1.US.3785.17.1
sp. zn. I. ÚS 3785/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Ficnerem, advokátem, se sídlem Moskevská 947/12, Karlovy Vary, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2017 č. j. 3 To 3/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. prosince 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to v rozsahu napadeného výroku, že podle ustanovení §102 trestního zákoníku se zabírají jako náhradní hodnota peněžní prostředky, které byly zajištěny rozhodnutím policejního orgánu ze dne 2. prosince 2011 č. j. OKFK-418-1158/TČ-2008-27 na účtu č. XXX vedeném v CZK u Komerční banky, a. s., Na Příkopě 33/969, Praha 1, majitele účtu stěžovatele v částce 4 200 000 Kč, nyní se nacházejících na vnitřním účtu č. YYY Komerční banky, a. s. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným výrokem byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v jeho rámci právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2016 č. j. 2 T 11/2013-8928 byli obžalovaní P. H. a B. D. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Obžalovaný M. Z. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a obžalovaný J. H., byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Obžalovaný P. H. byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků se zařazením do věznice s ostrahou, obžalovaný B. D. byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 5 roků, obžalovaný M. Z. byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 5 roků a obžalovaný J. H. byl odsouzen podle §240 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §102 trestního zákoníku byly současně mimo jiné zabrány finanční prostředky stěžovatele v částce 4 200 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání P. H., B. D. a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze. Odvolání podal prostřednictvím svého obhájce i stěžovatel jako zúčastněná osoba do výroku, jímž byly podle §102 trestního zákoníku zabrány peněžní prostředky na jeho účtu.
4. Vrchní soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností ve vztahu k obžalovaným uznal P. H. a B. D. vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a M. Z. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Obžalovaný P. H. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků se zařazením do věznice s ostrahou, obžalovaný B. D. byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 5 roků a M. Z. byl odsouzen podle §240 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně odvolací soud rozhodl, že podle §102 trestního zákoníku se zabírají jako náhradní hodnoty peněžní prostředky stěžovatele vedené na účtu u Komerční banky, a. s., v částce 4 200 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že podle ustanovení §256 trestního řádu se odvolání stěžovatele, co by zúčastněné osoby, zamítá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v postupem Vrchního soudu v Praze a jeho vydaným rozsudkem byl v soudním řízení, jehož byl účastníkem, poškozen na svém právu na spravedlivý proces, neboť v rámci svého rozhodování se Vrchní soud v Praze dopustil porušení několika postulátů spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny a současně nerespektoval ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek.
6. Stěžovatel uvedl, že dříve pracoval pro společnost XY s. r. o. na základě mandátní smlouvy a pro společnost zajišťoval organizační a obchodní činnost. V rámci své činnosti zajišťoval odběratele a dodavatele pohonných hmot a jedním z mnoha partnerů společnosti XY s. r. o. byla i společnost AB a. s., za níž na základě plné moci jednal obžalovaný P. H., když byla s touto společností dne 10. listopadu 2005 uzavřena kupní smlouva a dne 9. března 2006 dodatek k této kupní smlouvě, kterým se zvětšil obchodní limit na částku 4 200 000 Kč. Dalším dodatkem k uzavřené kupní smlouvě byl zvětšen obchodní limit až na částku 70 000 000 Kč. K reálnému naplnění tohoto dodatku nikdy nedošlo a naopak došlo k zastavení plateb od společnosti AB a. s. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo přes sliby P. H. zajistit žádných z peněžních prostředků na pokrytí vzniklého dluhu, stěžovatel se rozhodl s ohledem na to, že vzniklou situaci zavinil navýšením limitu na částku 15 000 000 Kč až 20 000 000 Kč, což by bylo v rozporu s mandátní smlouvou, koupit od společnosti XY s. r. o. na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. října 2006, pohledávky ve výši 14 147 760,50 Kč. Tyto pohledávky koupil stěžovatel spolu se svou manželkou, a to jako fyzické osoby nepodnikatelé. V rámci řešení a hledání možností se stěžovatel s P. H. dohodl na tom, že stěžovatel začne za společnost XY s. r. o. odebírat zboží. Společnost AB a. s. se následně dostala k dodávce zboží za 6 365 453,50 Kč, přičemž dané zboží nebylo zaplaceno na účet AB a. s. jako doposud, ale bylo použito k započtení na snížení pohledávky společnosti XY s. r. o. a stěžovatele postoupenou pohledávku. Z výše uvedené částky si společnost XY s. r. o. započetla na pohledávku 4 200 000 Kč včetně příslušenství a smluvní pokuty částku 3 012 102 Kč. Zbývající část peněžních prostředků ve výši 3 353 351,50 Kč byla použita na zpětvzetí postoupení pohledávky. Po této transakci zůstala pohledávka ve výši 10 794 409 Kč.
7. Dne 4. září 2007 P. H. za společnost AB a. s. uzavřel uznání závazku co do jistiny ve výši 10 794 409 Kč, co do úroku ve výši 1 754 091,54 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 3 508 183,09 Kč. I po uznání závazku dluh nadále narůstal. Přes intenzívní jednání a zaplacení výše uvedené částky se stěžovateli nepodařilo ničeho vymoci, a proto svůj nárok uplatnil soudní cestou, když k Městskému soudu v Praze podal žalobu o zaplacení částky 6 276 973 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že P. H. po podání žaloby opětovně vyjednával a sliboval, že dluh bude uhrazen, stěžovatel z tohoto důvodu nezaplatil soudní poplatek a nechal soudní řízení zastavit. Celá obchodní transakce mezi společností AB a. s. a společností XY s. r. o. byla zajištěna bianco směnkou vystavenou společností AB a. s., avalovanou paní Č., posléze M. H. a poté s I. K. byla uzavřena notářským zápisem dohoda, týkající se částky 5 000 000 Kč, podle kterého I. K. přistoupila na základě avalu směnky k závazku společnosti AB a. s. Rovněž bylo sjednáno, že pokud nebude P. H. zaplacen celý dluh, nebude prominuta smluvní pokuta. Současně byla dne 22. července 2008 uzavřena kupní smlouva mezi I. K., stěžovatelem a jeho manželkou na koupi domu č. p. X1 v obci J. Podle této smlouvy bylo stanoveno, že pokud P. H. neuhradí stěžovateli a jeho manželce dluh 5 000 000 Kč do 31. října 2008, notář vydá stěžovateli a jeho manželce danou kupní smlouvu včetně návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dále byly dne 22. srpna 2008 vystaveny nové bianco směnky včetně směnečného prohlášení za společností AB a. s. a uzavřena s P. H. jako fyzickou osobou dohoda o přistoupení k závazku ve výši 10 794 409 Kč včetně příslušenství a smluvní pokuty. Vzhledem ke skutečnosti, že do 31. října 2008 nebyl dluh P. H. uhrazen, vydala notářka stěžovateli a jeho manželce kupní smlouvu a tito podali návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. V tomto domě P. H. i nadále bydlel na základě nájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelem a jeho manželkou.
8. Jak je patrné z výpisů a záznamů policejního orgánu, po vydání kupní smlouvy začaly docházet jednotlivé platby, celkem ve výši 5 300 000 Kč. Další peněžní prostředky a zboží na umořování dluhu začaly docházet ze společnosti XXY s. r. o. a XYY, s. r. o., přičemž P. H. stěžovateli sdělil, že si tyto prostředky od uvedených firem půjčuje. Pro stěžovatele tato skutečnost významná nebyla, významné pro něho bylo, že byl dluh umořován. Celkem za období od 12. listopadu 2008 do 29. září 2009 byla zaplacena na postoupenou pohledávku částka ve výši 15 499 605 Kč.
9. Stěžovatel byl s P. H. dohodnut, že po zaplacení celé dlužné částky mu bude dům zpět prodán. I když nebyl celý dluh ve výši 25 000 000 Kč zaplacen, a zůstávalo uhradit částku 4 411 318 Kč, stěžovatel koncem roku 2009 zaslal P. H. e-mailem návrh kupní smlouvy na prodej domu v J. za cenu 5 000 000 Kč. Tato částka odpovídala kupní ceně, za kterou stěžovatel dům koupil od paní Č. jako avala ze směnky. Stěžovatel před doplacením celého dluhu nevyhověl přání P. H. a nepřevedl předmětný dům na manželku P. H. I poté docházelo k zasílání plateb paní M. H. na účet stěžovatele v celkové výši 4 200 000 Kč. Uvedené platby byly stěžovatelem započítány na dluh P. H.
10. Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek byl vydán na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť podle jeho názoru zabrané finanční prostředky nelze považovat za výnos z trestné činnosti, přičemž policejní orgán ani soud nezjistil a ani nemohl zjistit takový skutkový stav, který by jej k vydání rozsudku opravňoval. Podle názoru stěžovatele je věřitel povinen přijmout plnění od třetí osoby, přičemž plnění M. H. nemohlo být plnění na základě smlouvy o převodu nemovité věci, neboť tato ještě nebyla uzavřena a uvedené prostředky jsou jeho vlastnictvím z titulu vypořádání dluhu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
14. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí žádnými ústavněprávními deficity, neboť tento soud své úvahy náležitě zdůvodnil a jeho rozhodnutí tak nelze označit za svévolné.
15. Soud prvního stupně dospěl k závěru o naplnění podmínek pro zabrání peněžních prostředků a své úvahy v tomto směru řádně odůvodnil. Odvolací soud se odvoláním stěžovatele náležitě zbýval, prověřil jeho námitky a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Odvolací soud uvedl, že lze i uvažovat o tom, pokud neskládal finanční prostředky přímo P. H., zda to nebyl jeden ze způsobů, jak nepozorovaně legalizovat prostředky na koupi domu získané z jeho trestné činnosti. Je zcela beze všech pochybností, že v daném případě se jednalo o postupné skládání kupní ceny na zpětný odkup nemovitosti, když nedošlo ve sjednané době k jejímu vyplacení, a to na základě všech smluvních dokumentů, které jsou v trestním spise a které dokládají, že předmětná nemovitost byla původně na základě kupní smlouvy převedena na umoření dluhu převzatým prodávající I. K. vůči kupujícím manželům K., kdy kupní smlouva měla pozbýt platnosti v případě, že společnost AB a. s. uhradí řádně kupujícím své závazky vyplývající z Dohody o úhradě závazků ze dne 22. července 2008, tedy do 31. října 2008. Toto se však nestalo, nemovitost byla převedena na stěžovatele a jeho manželku a k úhradě dluhu došlo až v závěru roku 2008 a počátkem roku 2009, kdy byl sepsán návrh kupní smlouvy na zpětný odkup nemovitosti za částku 5 000 000 Kč, tedy částku, která se rovnala původní částce na vyrovnání celkového dluhu. Bylo tedy možno dovodit, že předmětná nemovitost byla poskytnuta na částečnou úhradu dluhů vzniklých z projednávané trestné činnosti a prostředky z trestné činnosti, které měly zůstat v majetku stěžovatele, měla být získána zpět. Celková částka 5 000 000 Kč však splacena nebyla a nemovitost posléze přešla na nové vlastníky manžele D. K. a L. K. Přesto vložené finanční prostředky M. H. vráceny nebyly a z účtu stěžovatele byly předisponovány neznámo kam. Na účtu stěžovatele proto jako náhradní hodnota byly zjištěny finanční prostředky pocházející z prodeje předmětné nemovitosti do výše 4 200 000 Kč, neboť prostředky získané trestnou činností již nelze dohledat.
16. Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však ústavní konformitu tohoto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Závěry učiněné odvolacím soudem pak nepřísluší Ústavnímu soudu nově hodnotit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu