ECLI:CZ:US:2018:1.US.3846.17.1
sp. zn. I. ÚS 3846/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Josefa Bendíka, zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, 280 00 Kolín IV, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2179/2017-131 ze dne 26. 9. 2017, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 2106/2016-102 ze dne 14. 12. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 30 C 339/2015-79 ze dne 20. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal uložení obchodní společnosti Kodetka a.s., v původním řízení žalované, povinnosti zřídit na její náklad připojení inženýrských sítí na v rozsudku blíže specifikované pozemky stěžovatele, a to na základě mezi nimi uzavřené smlouvy. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy nevzaly v úvahu podstatné skutečnosti, odmítly se zabývat jinými skutečnostmi než samotnou dohodou a plnou mocí ze dne 20. 10. 2005, kterou stěžovatel zmocnil Pavla Sovu, předsedu představenstva žalované, aby za něho uzavřel kupní smlouvu, kterou žalobce prodal žalované část svého pozemku pro zřízení komunikací v rámci výstavby obytného souboru "Kodetka II". Soud zásadně pochybil, pokud neprovedl důkaz obsahem spisu téhož soudu sp. zn. 17 C 161/2008, v rámci kterého bylo prováděno podrobné dokazování ohledně smluvních vztahů mezi účastníky, zejména ohledně směnné smlouvy uzavřené za stěžovatele Pavlem Sovou a žalovanou na základě falza plné moci. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je v zásadě jen polemikou se závěry soudů o tom, zda smluvní ujednání, na jejichž základě stěžovatel dovozuje existenci povinnosti na straně žalované ohledně zřízení přípojek inženýrských sítí, jsou neurčitá, a tudíž i (absolutně) neplatná, jak soudy v napadených rozhodnutích dovodily. Podstata této otázky se pak soustřeďuje na konkrétní úvahu, a sice zda smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a žalovanou je obsahově nejasná (neurčitá) zejména v té části, která se týká určení pozemků, k nimž mají být zřízeny předmětné přípojky. V této souvislosti okresní soud (a potažmo krajský soud) nepochybil, pakliže odmítl provést důkaz soudním spisem jiné u něj vedené civilní věci, poněvadž zjištění, která z něj mají dle stěžovatele vyplynout (zejména falzum plné moci), nejsou způsobilá zmíněnou neurčitost napravit (s řešením dané otázky se míjí). Ostatně sám stěžovatel v průběhu soudního řízení připustil, že neví, kterých konkrétních parcel se to mělo týkat. To ovšem byl pro osud žaloby klíčový problém, který ani sám stěžovatel během jednání před soudy uspokojivě zodpovědět nedokázal. Přiléhavou je v této spojitosti poznámka okresního soudu, že stěžovatel k věci nepřistoupil důsledně (odpovědně), dohodu sestavil a sepsal sám, aniž věc týkající se vlastnického práva k nemovitostem potenciálně značné hodnoty jakkoli konzultoval s osobami právně znalými. Neurčitost rozhodných ustanovení smlouvy se soudům ani výkladem překlenout nepodařilo, tudíž jim nezbylo než žalobu zamítnout. Tento postup tedy Ústavní soud jako vybočující ze zásad spravedlivého procesu neshledal.
Vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel žádné konkrétní výhrady nevznesl, Ústavní soud sám žádné pochybení na jeho straně neshledal.
Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu