ECLI:CZ:US:2018:1.US.3858.17.1
sp. zn. I. ÚS 3858/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Kozderky, zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4188/2017-134 ze dne 26. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v neposlední řadě i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Nejvyššímu soudu dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 158/2017-94 ze dne 31. 5. 2017, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 34 EXE 3112/2016-67 ze dne 24. 3. 2017, kterým soud zamítl návrh stěžovatele (v exekučním řízení povinného) na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 16. 12. 2016 k vymožení peněžité pohledávky oprávněné - České kanceláře pojistitelů ve výši 11 870 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením č. j. 20 Cdo 4188/2017-134 ze dne 26. 9. 2017 odmítl pro nepřípustnost, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř.")].
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v předmětné věci se jednalo o vztah obdobný spotřebitelskému, což vylučovalo aplikaci zákonem stanoveného majetkového cenzu pro přípustnost dovolání. Uvedené stěžovatel dovozoval ze skutečnosti, že byl vůči němu uplatňován nárok dle §24c odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 14. 1. 2015, který by s ohledem na svou specifičnost měl vést k tomu, že výjimka předvídaná v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bude dopadat i na řízení exekuční. Odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2452/2013 ze dne 24. 9. 2013 stěžovatel považoval za nepřiléhavý. K jádru sporu vedeného v nalézacím řízení stěžovatel poznamenal, že je mu vytýkáno nesplnění povinnosti, která ho ve skutečnosti nezatěžuje. Nikdy totiž nebyl vlastníkem ani provozovatelem předmětného vozidla, a proto mu nelze přikládat k tíži, že neuzavřel pojistnou smlouvu dle příslušného zákona. Pokud by ji uzavřel, pak by se, jak stěžovatel zdůraznil, nacházel v postavení spotřebitele a mělo by tak na něj být nahlíženo i v tomto případě. Stěžovatel dále tvrdil, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, v důsledku čehož je nepřezkoumatelné a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. Dovolací soud zejména zcela pominul jeho námitky, které se týkaly pochybení obecných soudů při doručování rozhodnutí v nalézacím řízení.
Po zvážení obsahu stížnostního návrhu i přiloženého listinného materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, jmenovitě pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na konkrétní případ. Eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
Nic takového v projednávané věci zjištěno nebylo. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zcela zřetelně vysvětlil, že výjimka z nepřípustnosti dovolání v případě bagatelních sporů vyplývajících ze vztahů ze spotřebitelských smluv se vztahuje pouze na nalézací řízení, zatímco exekuční řízení je řízením samostatným a na nalézacím nezávislé. Tato argumentace koresponduje nejen s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. dovolacím soudem zmiňované usnesení sp. zn. 20 Cdo 2452/2013, dále též jeho usnesení sp. zn. 20 Cdo 1577/2013, sp. zn. 20 Cdo 1696/2013, sp. zn. 20 Cdo 4582/2015, sp. zn. 26 Cdo 4851/2015, sp. zn. 20 Cdo 975/2016, sp. zn. 20 Cdo 167/2016 a sp. zn. 20 Cdo 776/2016), ale byla také opakovaně aprobována Ústavním soudem v usneseních sp. zn. II. ÚS 361/14 ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 921/16 ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16 ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3939/16 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 1999/16 ze dne 20. 4. 2017, či v nálezu sp. zn. I. ÚS 3976/14 ze dne 30. 5. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od svých poměrně nedávno judikovaných závěrů nemá Ústavní soud přitom důvod se odchýlit.
Lze připustit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve stěžovatelově věci je odůvodněno stručně, avšak dostatečně na to, aby z něj byly seznatelné rozhodovací důvody a byl tak naplněn požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí v tom smyslu, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Nejvyššímu soudu nelze pak v žádném případě vytýkat, že se nezabýval dovolacími námitkami stěžovatele, neboť mu v tom bránila neprojednatelnost dovolání.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že nebyl vlastníkem ani provozovatelem vozidla a nárok České kanceláře pojistitelů není tudíž oprávněný, jedná se o výtky, které již nejsou v exekučním řízení uplatnitelné. K odstranění případných nedostatků nalézacího řízení slouží jiné procesní prostředky. Stěžovatel si je toho zřejmě vědom, neboť v ústavní stížnosti přiznal, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé podal odvolání.
Zbývá uzavřít, že jelikož se stěžovateli nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu