ECLI:CZ:US:2018:1.US.3866.17.1
sp. zn. I. ÚS 3866/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. S., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kostnická 2916/16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1308/2017-31 ze dne 24. října 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shledán vinným zločinem vydírání a přečinem porušování domovní svobody. Za tyto trestné činy a sbíhající přečin neoprávněného užívání cizí věci mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let.
2. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako opožděně podané. Shledal, že stěžovatel podal v zákonné lhůtě dovolání sám a po jejím uplynutí prostřednictvím obhájce. K podání samotným stěžovatelem nebylo možné přihlédnout, neboť zákon výslovně stanoví, že za dovolání se nepovažuje podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že okresní soud stěžovatele vyzval k odstranění vad, neboť stěžovatel byl řádně poučen odvolacím soudem a byl v době poučení i řádně zastoupen.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností pro porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu. Zásadní pochybení stěžovatel spatřoval v tom, že Nejvyšší soud nepřikládal žádný význam postupu okresního soudu, který ve stěžovateli vzbudil důvodné očekávání, že jeho podání bude věcně projednáno, pokud splní požadavky jeho výzvy. Stěžovatel postupoval v souladu s poučením okresního soudu, které bylo aktuálnější než poučení krajského soudu. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne povinnost zohledňovat nesprávný postup poučujícího soudu, který může vzbudit legitimní očekávání. Nesprávný procesní postup soudu nemůže jít na úkor účastníka a jeho práva na přístup k soudu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatel skutkové okolnosti zjištěné Nejvyšším soudem nijak nerozporoval, předmětem řízení učinil pouze otázku, zda měl Nejvyšší soud při posuzování včasnosti dovolání přihlížet i k nesprávnému postupu okresního soudu. Pouze touto otázkou se proto Ústavní soud zabýval.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází z toho, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném poučení o procesních právech nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265) či III. ÚS 332/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 173/35 SbNU 323)]. Nebylo by proto (například) spravedlivé, aby pochybení soudu spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání poskytnutém účastníkům řízení odvolacím soudem šlo k tíži těchto účastníků, a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud zná právo [nálezy sp. zn. II. ÚS 618/01 ze dne 20. 2. 2002 (N 20/25 SbNU 153), III. ÚS 332/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 173/35 SbNU 323) a další].
7. Z toho důvodu Ústavní soud ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3740/15 ze dne 30. 3. 2016 (N 55/80 SbNU 661) také uvedl, že Nejvyšší soud odejme stěžovateli právo na soudní ochranu, pokud nepřikládá žádnou relevanci postupu soudu prvního stupně, který ve výzvě k doplnění dovolání poskytne lhůtu delší, než upravuje zákon. V takové situaci nelze stěžovateli přičítat k tíži nesprávný postup soudu prvního stupně, pokud tento procesní postup měl za důsledek opožděnost doplnění předmětného dovolání (a stěžovatel legitimně očekával, že dovolání bude projednatelné, bude-li postupovat v souladu s pokynem soudu).
8. Tomu však okolnosti souzené věci neodpovídají. Nejvyšší soud totiž postupu okresního soudu relevanci zjevně přikládal: podrobně se zabýval tím, kdy bylo stěžovateli a jeho obhájci rozhodnutí o odvolání doručeno a kdy se s tímto rozhodnutím seznámil obhájce nový. To nemá význam toliko z hlediska plynutí lhůty, ale také pro hodnocení možnosti stěžovatele uplatnit procesní práva (domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Z těchto zjištění plyne, že stěžovatel měl možnost podat dovolání prostřednictvím obou obhájců. V tomto ohledu tak stěžovateli přístup k soudu odepřen nebyl, neboť byl v době rozhodné pro podání dovolání řádně zastoupen právním profesionálem. Jakkoliv je z hlediska závěrů judikatury Ústavního soudu třeba přihlížet i k očekávání vyvolanému postupem (poučením) soudu, okolnosti věci tomu opět nesvědčí: stěžovatel byl řádně poučen odvolacím soudem a není důvodu, proč by, zastoupen obhájcem, měl bez dalšího důvěřovat ve správnost poučení soudu prvého stupně (legitimně ji očekávat), pokud kolidovalo s poučením soudu odvolacího.
9. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovateli zjevně nemohlo svědčit očekávání hodné právní ochrany a postupem soudu mu ani nebyl fakticky odepřen přístup k dovolacímu řízení. Za takového stavu napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za exces ze stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (k požadavku na podání dovolání pouze prostřednictvím obhájce srov. nález sp. zn. IV. ÚS 19/03 ze dne 24. 6. 2004 (N 86/33 SbNU 331), usnesení sp. zn. IV. ÚS 967/17 ze dne 16. 6. 2017 či II. ÚS 1780/17 ze dne 8. 8. 2017).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu