ECLI:CZ:US:2018:1.US.3873.17.1
sp. zn. I. ÚS 3873/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Žitného, zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 č. j. 39 Co 240/2017-88 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2017 č. j. 66 Nc 3466/2009-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 12. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel podal dne 4. 10. 2016 návrh na zastavení exekuce vedené u Exekutorského úřadu v Litoměřicích soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem pod sp. zn. 124 Ex 8106/09 pro částku 11.027 Kč s příslušenstvím. Důvody pro zastavení exekuce spatřoval stěžovatel v ustanovení §55 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s ust. 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byl návrh stěžovatele zamítnut s odůvodněním, že předpoklad, že výtěžek exekuce nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce, lze učinit pouze s ohledem na její průběh. Takový závěr je podle soudu na soudním exekutorovi. Učinění takového závěru měl soud za předčasný a přicházející v úvahu až ve chvíli, kdy je exekuce vedena neúspěšně v dlouhodobém horizontu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které však ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl.
Podle stěžovatele jsou napadená usnesení obecných soudů zatížena deficitem nepředvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatel byl v legitimním očekávání, že jeho věc bude posouzena obdobně jako jiný případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.
Na stěžovatele byla vedena řada exekucí, přičemž jakožto povinný podal ve všech exekučních řízeních ve stejný den návrh na zastavení exekuce. K rozhodování byl vždy příslušný Obvodní soud pro Prahu 4. Za dobu trvání exekucí, některé trvaly i více než 10 let, se žádnému exekutorovi nepodařilo dohledat majetek povinného, neboť tento je prakticky bezdomovec. V tomto konkrétním případě vedl exekutor exekuci 9 let a nezjistil žádný majetek povinného. To vyplývá i z jeho zprávy pro soud, kde uvádí, že povinný je bez zdanitelných příjmů, nevlastní žádné bankovní účty a nevlastní žádnou nemovitost. Obvodní soud založil své odůvodnění na tezi, že stěžovatel může mít někdy v budoucnu postižitelný majetek. Nicméně po zastavení exekuce není vyloučeno, aby oprávněný podal návrh na nařízení exekuce znovu, pokud povinný postižitelný majetek mít bude.
Stěžovatel vyzvedl tu skutečnost, že tentýž soud na základě stejných skutečností, stejných podkladů, stejné žádosti a ve stejné době rozhodoval o většině návrhů stěžovatele odlišně a návrhům na zastavení exekuce vyhověl. Ve věci stěžovatele rozhodoval v minulosti i Nejvyšší soud, který zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno zamítnutí návrhu na zastavení exekuce s odůvodněním, že rozhodnutí je protiústavní (Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4038/2017-112).
Stěžovatel má za to, že pokud devět soudních exekutorů i Obvodní soud pro Prahu 4 dospěje při posuzování stejné věci k závěru o nemajetnosti povinného, neměl by z logiky věci Obvodní soud pro Prahu 4 dojít k přesně opačnému závěru. Účastníci mají podle stěžovatele právo očekávat, že soud bude ve stejných nebo obdobných případech rozhodovat stejně. Není-li tomu tak, musí jasně a logicky vysvětlit, proč tomu tak není. Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu je porušením práva účastníka na spravedlivý proces (v souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, sp. zn. III. ÚS 252/04, sp. zn. II. ÚS 1235/11 a další).
Stěžovatel na podporu svých tvrzení předložil usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo Erberta ze dne 23. 11. 2016 č. j. 149 Ex 4065/12-25, usnesení soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka ze dne 21. 12. 2016 č. j. 167 Ex 50901/13-89, soudní exekutorky JUDr. Moniky Elfmarkové ze dne 22. 4. 2013 č. j. 115 Ex 00501/08-46, Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2017 č. j. 68 Exe 2967/2014-34, usnesení soudního exekutora JUDr. Aleše Bayera ze dne 2. 11. 2016 č. j. 002 Ex 779/11-29, usnesení téhož exekutora ze dne 2. 11. 2016 č. j. 002 Ex 1267/10-39, usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka ze dne 23. 7. 2015 č. j. 085 Ex 1052/12-28, usnesení soudního exekutora JUDr. Jiřího Bulvase ze dne 23. 5. 2016 č. j. 146 Ex 1286/15-35, jimiž došlo k zastavení exekuce pro nemajetnost stěžovatele.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými usneseními obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Dále je třeba uvést, že podle čl. 83 Ústavy je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti, a pod toto jeho poslání nelze podřazovat sjednocování judikatury obecných soudů a ani přehodnocování jejich skutkových závěrů, tedy výsledků provedeného dokazování. V opačném případě by se totiž z Ústavního soudu stala další běžná přezkumná soudní instance, což však zjevně neodpovídá jeho ústavněprávnímu vymezení. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů a sjednocování jejich judikatury není jeho úkolem. Byť je třeba přiznat, že zachování jednoty rozhodování je významnou hodnotou.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti opírá především o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4038/2017-112, jež bylo vydáno ve věci stěžovatele a v němž dovolací soud dovodil porušení práva na spravedlivý proces v případě, kdy obecné soudy rozhodovaly na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně. Krom toho však také v citovaném usnesení uvedl, že "Teprve v případě, že by ani v budoucnu nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, bude namístě stav nedobytnosti pohledávky promítnout do zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Námitku bezúspěšnosti vymáhání po delší dobu nelze mít dle judikatury dovolacího soudu bez dalšího za efektivně relevantní, neboť je pro budoucno otevřena možnost změny majetkových poměrů dovolatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3574/2016).".
Z napadených usnesení obecných soudů se podává, že předmětem jejich hodnocení byly některé skutečnosti totožné, jako ve shora citovaných usneseních o zastavení exekuce (např. příjmy povinného, absence bankovních účtů a vlastnictví nemovitých věcí). Na druhou stranu se obecné soudy věnovaly též hledisku, které předmětem hodnocení, ať již exekutorů či obvodního soudu nebylo, a to, zda lze v budoucnu očekávat vymožení alespoň části pohledávky. Obvodní soud pro Prahu 4 poukázal na názor soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, podle něhož nelze s ohledem na věk povinného vyloučit, že tento někdy v budoucnu nabude majetek, jenž by se mohl stát předmětem exekuce.
Další odlišnost, oproti shora citovaným usnesením, jimiž došlo k zastavení exekuce, lze dohledat i v tom, že ve všech těchto případech, oprávnění vyjádřili nějakým způsobem souhlas s tímto procesním postupem (s výjimkou usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2017 č. j. 68 EXE 2967/2014-34). Je sice pravdou, že po zastavení exekuce lze v případě objevivšího se majetku povinného exekuci zahájit, nicméně exekutor má pro zjišťování majetkových poměrů povinného nesrovnatelně výhodnější postavení, než oprávněný. Preventivní opětovné zahajování exekuce přitom nemusí být pro oprávněného výhodné, neboť exekutor by po něm mohl, právě s ohledem na předchozí neúspěšnou exekuci, požadovat složení přiměřené zálohy na náklady exekuce (§30 e. ř.). Oprávněný by se tak dostával oproti povinnému do méně výhodného postavení, a to za situace, kdy s ohledem na věk povinného není vyloučeno, že tento nabude někdy v budoucnu nějaký majetek. Ve své podstatě není důvod přenášet "povinnost" hlídat majetnost povinného na oprávněného. Toto je především povinností exekutora, který tak činí pochopitelně v zájmu oprávněného.
Rovněž se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, podle něhož měl obvodní soud dospět v ústavní stížností napadeném usnesení k přesně opačnému závěru, než soudní exekutoři či soud. Takový závěr by totiž spočíval v tom, že v exekuci lze pokračovat, protože stěžovatel je majetný. To však nalézací soud netvrdil, pouze dospěl k názoru, že nelze vyloučit, že povinný může někdy v budoucnu majetek nabýt.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez účastníků řízení pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu