ECLI:CZ:US:2018:1.US.3893.17.1
sp. zn. I. ÚS 3893/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti, kterou podali 1. Mgr. Petr Timura, LL.M. a 2. Mgr. Miroslav Timura, oba zastoupeni JUDr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. března 2014 č. j. 7 C 46/2012-509, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 2015 č. j. 11 Co 307/2014-681 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017 č. j. 22 Cdo 2813/2016-766, za účasti Okresního soudu v Domažlicích, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2017, stěžovatelé podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 7 C 46/2012 vyplývá, že stěžovatelé se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 5. června 2012 domáhali určení, že jsou spoluvlastníky budovy vodárny s prameništěm, postavené na pozemku parc. č. st. X1, parc. č. st. X2 a parc. č. X3 v obci M., k. ú. P., a to v podílu 9/10 celku prvý stěžovatel a k podílu 1/10 druhý stěžovatel. Vlastníky se měli stát na základě kupní smlouvy ze dne 13. července 2010. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. března 2014 č. j. 7 C 46/2012-509 žalobu zamítl. K odvolání podanému stěžovateli Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. července 2015 č. j. 11 Co 307/2014-681 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. září 2017 č. j. 22 Cdo 2813/2016-766, dovolání stěžovatelů odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali průběh řízení před obecnými soudy, kritice podrobili hodnocení důkazů a skutková zjištění a namítali, že svévolnou aplikací podústavního práva na projednávaný případ došlo k zásahu do jejich ústavních práv, neboť jim soudy upřely právo vlastnit majetek. Stěžovatelé mají za to, že ve věci rozhodující soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a dovodily, že nemovitost nemůže být součástí nebo příslušenstvím věci hlavní.
4. Dále stěžovatelé namítali, že soud prvního stupně účelově neprovedl řádně označené a navržené důkazy, jejich neprovedení řádně neodůvodnil a odvolací soud se pak v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s tím, proč provedení navržených důkazů považoval za nadbytečné. Jednalo se zejména o výslech pracovníka Generální inspekce bezpečnostních sborů v souvislosti s nečinností Policie České republiky při opakovaném poškozování budovy vodárny, o listinný důkaz záznamem podrobného měření změn, který byl pořízen v roce 1981, vypracovaný Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice a o důkaz předložením originálního klíče od budovy vodárny s prameništěm. Dále stěžovatelé namítali, že nebylo obecnými soudy odůvodněno neprovedení listinných důkazů - znaleckého posudku ze dne 25. února 2015 znalce Ing. Ladislava Nováka, stejně jako rozpočtu a technické zprávy elektro, rozpočtu a technické zprávy stavební a rozpočtu a technické zprávy strojní a povolení k odběru vody ze dne 7. března 1962 a náčrtu skutečného stavu věci ze dne 19. prosince 2011. Stěžovatelé nesouhlasí s odůvodněním uvedeným v rozsudku odvolacího soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů stejně jako s tvrzením, že svědectví navrhovaných svědků nejsou právně významná pro rozhodnutí ve věci.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas s tvrzením soudu prvního stupně, že neunesli důkazní břemeno, přičemž jsou přesvědčeni, že důkazní břemeno unesli. Ke splnění povinnosti důkazní navrhovali důkazy, které však obecné soudy odmítaly provést. Současně stěžovatelé namítali, že obecné soudy se nezabývaly ani otázkou mimořádného vydržení, resp. otázku vydržení aplikovaly v rozporu s ústavním pořádkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 o Ústavním soudu), byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelů v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
9. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatelů a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
10. Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, neprokázali, že by na základě kupní smlouvy ze dne 13. července 2010 nabyli předmětnou vodárnu s prameništěm. Okresní soud stěžovatele řádně poučil o koncentraci řízení (č. l. 94 a 101), v řízení byla vyslechnuta řada svědků, přičemž okresní soud se na jednotlivých jednáních návrhy stěžovatelů na provedení důkazů zabýval a na konaných soudních jednáních se s nimi vypořádal, přičemž např. na jednání konaném dne 18. dubna 2013 návrh na provedení výslechu svědků praporčíka Luďka Macha, podplukovníka Mgr. Michovského, Jiřího Volného a instalatéra Smolakova zamítl (č. listu 215r až 215s).
11. Odvolací soud se námitkami vzneseným stěžovateli podrobně zabýval a konstatoval, že pokud soud prvního stupně některé z důkazů neprovedl, lze souhlasit s jeho postupem, když tyto důkazy by nemohly prokázat právně významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé. Z obdobných důvodů odvolací soud také zamítl návrhy na doplnění dokazování, které stěžovatelé učinily v průběhu odvolacího řízení, a to listiny předložené jako součást odvolání (plánek vodárny a areálu tábora, rozpočet - elektro, rozpočet - stavební, technická zpráva - elektro, technická zpráva - stavební a internetový výpis z katastru nemovitostí), dále znalecký posudek ze dne 25. února 2015 Ing. Ladislava Nováka a výslech tohoto znalce a konečně návrh na výslech osmi svědků k okolnostem výstavby areálu pionýrského tábora s tím, že provedení těchto důkazů by znamenalo prolomení zásady koncentrace řízení a druhý stěžovatel spolehlivě nezdůvodnil, zdali nastala některá z výjimek předpokládaných v §118b odst. 1 věta poslední o. s. ř. (zpochybnění věrohodnosti provedených důkazních prostředků důkazy, které účastník nemohl bez své viny včas uvést). Odvolací soud nedospěl k jinému právnímu posouzení nežli soud prvního stupně a proto napadený rozsudek potvrdil jako správný. Z uvedeného plyne, že návrhy na doplnění dokazování se zabývaly soudy všech stupňů, proto námitka opomenutých důkazů nemůže obstát.
12. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého usnesení uvedl, že na podkladě své ustálené rozhodovací praxe považuje právní posouzení nalézacích soudů za správné a ve světle stávající judikatury považuje budovu vodárny za věc samostatnou. K tomu uvedl, že v otázce specifikace příslušenství věci v převodní smlouvě došlo v posledních letech ke značnému vývoji judikatury a dovolací soud se ustálil na právním názoru, že pokud příslušenství věci hlavní tvoří nemovitost, může dojít k jeho převodu na jiného smlouvou, jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Pouze písemné vyjádření vůle převést příslušenství věci vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle vůbec byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky. Dovolací soud pak detailní právní posouzení toho, zda se v případě budovy vodárny s prameništěm jedná o věc samostatnou či o příslušenství věci hlavní, a to areálu dětského tábora, považuje za nadbytečné, jelikož by nemělo vliv na výsledek sporu. Ať už v případě věci samostatné, či v případě příslušenství věci hlavní, je nutná dostatečná určitá a srozumitelná specifikace předmětu převodu. Takto dostatečná specifikace však v kupní smlouvě ze dne 13. července 2010 nebyla podle závěru dovolacího soudu provedena a k platnému převodu vlastnického práva k budově vodárny s prameništěm na stěžovatele nedošlo.
13. Dovolací soud rovněž posuzoval i skutečnost, že stěžovatelé ve svých dovoláních podrobovali kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu poznamenal, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Pokud podle tvrzení stěžovatelů odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jimi navržené důkazy, které měly vyvrátit věrohodnost důkazů provedených soudem prvního stupně, k tomu dovolací soud uvedl, že odvolací soud své povinnosti dané §120 odst. 1 věty druhé a §157 odst. 2 o. s. ř. v posuzované věci dostál a jeho rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
14. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
15. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že nalézací soudy se nezabývaly otázkou vydržení, k tomu Ústavní soud upozorňuje na skutečnost, že stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvedli, že by tuto námitku vznesli v průběhu řízení před nalézacími soudy a jak plyne z obsahu soudního spisu, tuto otázku prvně vznesli až v doplnění svého dovolání (č. listu 719), tudíž nedali nalézacím soudům možnost, se touto otázkou zabývat. Pokud se tedy danou námitkou nemohly v projednávané věci zabývat nalézací soudy, jejichž rozhodnutí jsou nyní Ústavnímu soudu předložena k přezkoumání, nemá ani Ústavní soud žádný prostor, aby tak učinil namísto nich.
16. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími namítaná základní práva stěžovatelů porušena nebyla. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu