ECLI:CZ:US:2018:1.US.39.18.1
sp. zn. I. ÚS 39/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Mužíčka, právně zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. října 2017 č. j. 83 Co 101/2016-108 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. prosince 2015 č. j. 17 C 259/2014-88, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Radima Mužíčka, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se jako syn stěžovatele žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") dne 7. 11. 2014 domáhal zvýšení výživného tak, že stěžovatel je od 1. 1. 2011 do 30. 9. 2014 povinen přispívat na výživu částkou 4 500 Kč a od 1. 10. 2014 částkou 6 500 Kč měsíčně. Žaloba byla zdůvodněna zejména tím, že výživné bylo upraveno naposledy k 19. 12. 2003. Od 1. 10. 2014 však vedlejší účastník začal studovat na vysoké škole.
3. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 11. 12. 2015 č. j. 17 C 259/2014-88 byla stěžovateli uložena povinnost platit vedlejšímu účastníkovi výživné od 7. 11. 2011 do 30. 9. 2014 ve výši 4 500 Kč a od 1. 10. 2014 ve výši 5 500 Kč měsíčně. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Výrokem III. byla stěžovateli dále uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi nedoplatek na výživném od 7. 11. 2011 do 31. 11. 2015 ve výši 80 200 Kč. O nákladech řízení bylo výrokem IV. rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku 16 262,40 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník z důvodu racionální přípravy na budoucí povolání není schopen sám se živit, a proto k němu stěžovatel má vyživovací povinnost. Časové nároky předmětného studia neumožňují vedlejšímu účastníkovi dosahovat pravidelné příjmy. K tvrzení stěžovatele, že i vedlejší účastník měl vyvíjet přiměřené úsilí, aby se sám uživil, okresní soud odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/2014 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). K tomu dodal, že i kdyby si vedlejší účastník v průběhu prázdninové brigády přivydělával, šlo by o mimořádný příjem, který není způsobilý zajistit výživu pro delší časové období. Tuto skutečnost však zohlednil při stanovení konečné výše přiznaného výživného.
4. Proti výroku I., III. a IV. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, jímž žádal změnu tak, že výživné bude k 1. 10. 2014 zvýšeno na částku 3 500 Kč. Uvedl, že obecné soudy by při rozhodování o výživném měly vzít v úvahu, že životní úroveň osoby, která výživné spotřebovává, by neměla být vyšší než životní úroveň povinné osoby. Životní úroveň stěžovatele by proto měla být úměrná skutečnosti, že žije na úkor jiného. Podle stěžovatele vedlejší účastník nepracuje a pracovat nehodlá, přičemž je běžné, že v současné době studenti při studiu pracují, kdy je možné tuto práci vykonávat i z domova. Závěrem uvedl, že některé zohledněné výdaje vedlejšího účastníka nesplňují kritérium nezbytné potřeby a nejsou přiměřené.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 10. 2017 č. j. 83 Co 101/2016-108 byl rozsudek okresního soudu v rozsahu napadených výroků potvrzen. Stěžovatel v řízení před krajským soudem doplnil svoji argumentaci o tvrzení, že vedlejší účastník neprospěl
u bakalářských zkoušek a byl nucen opakovat dva semestry studia. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že i v době rozhodování trval zájem vedlejšího účastníka na zvýšení kvalifikace pro budoucí lepší pracovní uplatnění. Z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu podle krajského soudu nevyplývá závěr, že je povinností zletilého dítěte při studiu pracovat. V této souvislosti se vyjádřil i k doplnění argumentace stěžovatele, a to tak, že dílčí studijní neúspěch, v důsledku čeho dojde k prodloužení doby studia o jeden rok, je z hlediska trvání vyživovací povinnosti akceptovatelný. K tomu dodal, že i podle §58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, v těchto případech vysoká škola nevyměřuje poplatek za studium.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména odkázal na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/2014, že je povinností zletilého dítěte vyvíjet přiměřené úsilí k tomu, aby se uživilo samo, a že je povinností zletilého dítěte věnovat se studiu s dostatečnou péčí a dosažené studijní výsledky by měly potvrzovat jeho skutečný zájem o zvolený obor. Podle stěžovatele se obecné soudy při svém rozhodování těmito závěry neřídily. Ač dospěly ke zjištění, že vedlejší účastník
o prázdninách ani o víkendech nepracuje, o práci se nezajímá a práci nehledá, nevyvodily z něj žádné závěry, které by na trvání vyživovací povinnosti a výši výživného měly dopad. Stěžovatel rovněž vyslovil nesouhlas se závěrem, že prodloužení doby studia je pouhým dílčím neúspěchem. K rozhodnutím obecných soudů stěžovatel v závěru uvedl, že judikují právo na nečinnost hraničící s leností a právo studovat neúspěšně bez dopadu na trvání vyživovací povinnosti a výši výživného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky krajského a okresního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat
o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování
a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. Argumentace stěžovatele se soustředí na tvrzení, že obecné soudy při rozhodování o trvání vyživovací povinnosti a výši výživného nevzaly v úvahu studijní neúspěch vedlejšího účastníka s prodloužením standardní doby studia a rovněž skutečnost, že vedlejší účastník při studiu ani v průběhu prázdnin nepracuje. Tím mělo dojít rovněž k vybočení z dřívější rozhodovací praxe.
11. Vzhledem k tomu, že nyní posuzovaná věc zasahuje i do období do 31. 12. 2013, je třeba aplikovat pravidla trvání vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi a určení výše výživného jak podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tak i zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o rodině"). Podle §85 zákona o rodině platilo, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, přičemž dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Podle §96 zákona o rodině dále platilo, že při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, přičemž při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti. Rovněž podle §910 občanského zákoníku platí, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost, přičemž podle §911 občanského zákoníku lze výživné přiznat, není-li oprávněný schopen sám se živit. Při určení výše výživného jsou podle §913 občanského zákoníku rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při tomto hodnocení je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti.
12. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že jak okresní, tak i krajský soud při rozhodování respektovaly uvedená pravidla trvání vyživovací povinnosti i kritéria stanovení výše výživného, přičemž se řádně vypořádaly i s argumentací stěžovatele, byť odlišně od jeho přesvědčení. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že okresní a krajský soud neučinily ze zjištění žádné závěry. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že se v prvé řadě soustředily na otázku, zde je vedlejší účastník schopen sám se živit, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že v rozhodném období vedlejší účastník studoval na střední a později vysoké škole, je naplněno kritérium zájmu dítěte na zvýšení kvalifikace pro budoucí lepší pracovní uplatnění. V souvislosti s tím se soustředily rovněž na otázku, zda jde o přípravu řádnou. Pozornost byla zaměřena zejména na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 30. 9 2014
sp. zn. II. ÚS 2121/14, že je povinností zletilého dítěte vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo. Studium by rovněž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Podle Ústavního soudu by však určitě nemělo jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze "prodlužovala mládí". Ač Ústavní soud zásadně není povolán k hodnocení zjištěného skutkového stavu, konstatuje v nyní posuzované věci, že z přístupu vedlejšího účastníka nelze dovozovat samoúčelnost studia, o čemž svědčí i skutečnost, že neúspěšný byl až při poslední zkoušce v rámci bakalářského studia, kdy navíc jde o jeho první vysokoškolské studium. Nelze tedy důvodně pochybovat nad závěrem, že i v případě prodloužení standardní doby studia jde o racionální přípravu na budoucí povolání. Jde-li o naplnění kritérií určení výše výživného, ani v tomto bodě nelze v postupu okresního a krajského soudu spatřovat žádná pochybení. K tvrzením stěžovatele shodně uvedly, že není povinností zletilého dítěte při studiu pracovat, přičemž nemožnost práce garantující vlastní výživu vedlejšího účastníka byla doložena prezenční formou jeho studia. Z citovaného nálezu Ústavního soudu však vyplývá, že z hlediska úvah o výši výživného je namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium, tzn., zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia student pracoval alespoň příležitostně formou třeba brigád. Skutečnost, že vedlejší účastník si ve volném čase (o víkendech a prázdninách) při studiu nepřivydělává, proto okresní a krajský soud zohlednily při stanovení výše výživného, jež přiznaly v rozsahu nižším, než vedlejší účastník požadoval.
13. Ústavní soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že postupem krajského
a okresního nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na soudní ochranu ani práva vlastnit majetek. Napadené rozsudky jsou řádně odůvodněny, krajský a okresní soud se rovněž řádně vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, přičemž nijak nevybočily z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní stížnost proto byla bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu