ECLI:CZ:US:2018:1.US.3917.17.1
sp. zn. I. ÚS 3917/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 3888/2017-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 č. j. 30 Co 335/2015-49 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 4. 2015 č. j. 15 C 51/2012-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na přístup k soudu, soudní ochranu a spravedlivý proces, na náhradu škody vůči státu, na ochranu majetku a na rovné zacházení v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 12 k této Úmluvě.
2. Jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 15 C 51/2012, stěžovatel se v řízení domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy vůči České republice - Ministerstvu vnitra. Jeho žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 7 napadeným ústavní stížností; toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno jako věcně správné rozsudkem Městského soudu v Praze napadeným ústavní stížností. Proti rozsudku městského soudu stěžovatel podal dovolání, aniž by však byl právně zastoupen advokátem; spolu s tím podal rovněž žádost o osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Dne 8. 8. 2016 byl stěžovatel vyzván k doložení svých osobních a majetkových poměrů ve lhůtě 30 dnů (k vyplnění mu byl zaslán formulář prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech); výzva mu byla doručena dne 21. 8. 2016 podle §49 odst. 4 občanského soudního řádu. Ve spise obvodního soudu se nenachází žádná reakce stěžovatele na tuto výzvu. Usnesením ze dne 26. 1. 2017 č. j. 15 C 51/2012-105 obvodní soud zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení i jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, neboť stěžovatel soudu nepředložil žádné důkazy k posouzení svých poměrů z hlediska důvodnosti přiznání osvobození od soudních poplatků. Dne 6. 3. 2017 bylo obvodnímu soudu doručeno podání, v němž stěžovatel žádal o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a o ustanovení advokáta JUDr. Daniela Novotného, Ph.D. jako zástupce pro dovolací řízení. Usnesením obvodního soudu ze dne 13. 4. 2017 byl stěžovatel vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti rozsudku městského soudu, s poučením, že neučiní-li tak do 15 dnů od doručení tohoto usnesení, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Obvodní soud zde dále zopakoval, že jeho usnesením ze dne 26. 1. 2017 byly zamítnuty žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení. Usnesení ze dne 13. 4. 2017 bylo stěžovateli doručeno dne 12. 5. 2017, dle §49 odst. 4 občanského soudního řádu (písemnost byla vhozena do jeho schránky dne 15. 5. 2017). Dne 29. 5. 2017 stěžovatel Městskému soudu v Praze doručil podání nazvané "Odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 15 C 51/2012, kterým nevyhověl žádostem žalobce z 6. 3. 2017 o osvobození od soudních poplatků a ustanovení mu advokáta jako zástupce pro dovolací řízení..."; toto podání následně bylo postoupeno obvodnímu soudu. Dne 28. 8. 2017 Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 3888/2017-122, napadeným ústavní stížností, dovolací řízení zastavil. Nejvyšší soud zrekapituloval, že stěžovatel při podání svého dovolání nebyl zastoupen advokátem a jeho návrh na ustanovení zástupce pro řízení byl obvodním soudem zamítnut; následně stěžovatel dne 6. 3. 2017 opětovně požádal o bezplatné ustanovení zástupce, a to aniž by tvrdil změnu svých poměrů; obvodní soud o této žádosti již nerozhodoval a usnesením ze dne 13. 4. 2017 stěžovatele vyzval k odstranění nedostatku povinného zastoupení; stěžovatel tento nedostatek neodstranil, ač byl poučen o následcích jeho neodstranění. Pro nesplnění zákonné podmínky povinného zastoupení proto Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, později ještě doplněné, nejprve namítá vady doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Dále kritizuje, že mu obecné soudy svévolně a protiprávně odepřely přístup k soudu, neboť ignorovaly důvodnost jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Uvádí, že o jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení za obvodní soud nerozhodl soudce. Má za to, že obecné soudy rozhodovaly o jeho osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta v rozporu s ustálenou judikaturou a že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí omezil jen na dehonestaci osoby stěžovatele. Obecné soudy navíc podle něj nerozhodly o všech jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, ačkoliv se jeho poměry v čase měnily k horšímu, a stejně tak mu ani nezaslaly výzvu ke zvolení si advokáta pro dovolací řízení, respektive jej nepoučily o odstranění vad dovolání a jeho procesních povinnostech. Stěžovatel též kritizuje přepjatý formalismus obecných soudů, má za to, že si obecné soudy pro přiznání osvobození od soudních poplatků stanovily nezákonné, svévolné a protiústavní podmínky. Přitom v jiných řízeních prý jeho obdobným žádostem vyhověno bylo, a proto pokládá napadená rozhodnutí za překvapivá. Závěry obecných soudů stěžovatel považuje za nesprávné, nelogické a nesmyslné a jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Dále stěžovatele napadá rovněž závěry obecných soudů ve věci samé, tj. samotné posouzení jeho žaloby o náhradu škody. Závěrem pak stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů i vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 15 C 51/2012, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. Naopak Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost jako opožděnou, a to s ohledem na doložené pochybnosti o správnosti a datu doručení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovateli.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Stěžovatel zaprvé namítal porušení svého práva na přístup k soudu. Žádné takové porušení ovšem Ústavní soud v daném případě neshledal. Řízení o stěžovatelově dovolání bylo zastaveno, neboť stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku v podobě zastoupení advokátem. Ke své žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce byl přitom stěžovatel v srpnu 2016 řádně vyzván k doložení svých poměrů. Jelikož tak ovšem podle obecných soudů neučinil, byly jeho žádosti obvodním soudem - předsedkyní senátu v lednu 2016 zamítnuty, což stěžovatel nenapadl odvoláním. V dubnu 2017 pak byl vyzván ke zvolení si advokáta jako právního zástupce a podání náležitého dovolání jeho prostřednictvím, přičemž byl zároveň poučen o následcích neodstranění tohoto nedostatku a nesplnění zákonné podmínky. Výzvě přesto nevyhověl, a proto Nejvyššímu soudu nezbylo než vydat napadené rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel byl obecnými soudy řádně poučen o své zákonné povinnosti i o následcích jejího nesplnění. V kontextu posuzovaného případu navíc nelze přehlédnout, že stěžovatel s ohledem na svou bohatou zkušenost s vedením soudních řízeních (známou Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti) je nepochybně dostatečně obeznámen s pravidelným průběhem soudního řízení, včetně řízení o dovolání či rozhodování soudů o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Proto Ústavní soud i za situace, kdy ve spise jsou založena dvě podání stěžovatele (opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z března 2017 a matoucí podání nazvané jako "odvolání", ač není jasné proti čemu, z května 2017), na něž obecné soudy reagovaly jen nepřímo či implicitně, neshledal protiústavnost v rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení, a to tím spíše, že ani v žádném z daných podání stěžovatel řádně nedoložil své poměry, pouze se neustále domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Lze proto shrnout, že vzhledem k tomu, že podle obecných soudů stěžovatel nedoložil své poměry za účelem jejich posouzení pro přiznání osvobození od soudních poplatků a že si ani nezvolil advokáta pro dovolací řízení, ačkoli k tomu byl řádně vyzván a poučen o následcích nevyhovění výzvě, nelze mít rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení za protiústavní, svévolné a porušující stěžovatelova ústavně zaručená práva.
7. Ústavní soud dále doplňuje, že část námitek uvedených v ústavní stížnosti k tvrzenému odepření přístupu k soudu se zřejmě vůbec nevztahuje k nyní posuzovanému případu, nýbrž k jiným stěžovatelovým věcem projednávaným Ústavním soudem (námitky, že obecné soudy ignorovaly důvodnost žádostí stěžovatele; rozhodovaly o jeho žádostech v rozporu s ustálenou judikaturou a překvapivě; stanovily nezákonné podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků; že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí omezil na dehonestaci stěžovatele). Tyto námitky totiž namnoze předpokládají, že obecné soudy věcně posuzovaly stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, což se ovšem v nyní posuzované věci nestalo, neboť jeho žádosti byly zamítnuty pro neprokázání stěžovatelových poměrů. Nutno také zdůraznit, že projednávanou ústavní stížností stěžovatel nebrojí přímo proti rozhodnutím o svých žádostech o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce (jako v jiných svých ústavních stížnostech), ale proti rozhodnutím ve věci samé a následnému rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení.
8. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost byla v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný a jako taková byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ve zbylé části, směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu ve věci samé, pak byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Jedná se přitom o požadavek řádného vyčerpání dostupných prostředků nápravy, tj. vyčerpání procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi, včetně splnění požadavku na právní zastoupení v dovolacím řízení podle §241 občanského soudního řádu. Poněvadž stěžovatel v posuzované věci takto řádně dovolání nepodal a nevyčerpal, Ústavnímu soudu nezbylo než jeho ústavní stížnost v dotčené části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
10. Vzhledem k danému výsledku řízení nejsou ani splněny předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu