ECLI:CZ:US:2018:1.US.3933.17.1
sp. zn. I. ÚS 3933/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze, Spotřebitelská 483, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 183/2017-418 ze dne 21. září 2017, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice Pavlíny Klímové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice řízení se Obvodním soudem pro Prahu 5 domáhala zvýšení výživného. Obvodní soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí došlo ke změně poměrů již plynutím času. Na straně stěžovatele sice došlo k nárůstu příjmů, zároveň mu však přibyly i další dvě vyživovací povinnosti. Vedlejší účastnice řízení v akademickém roce 2013/2014 studovala anglický jazyk v prezenčním pomaturitním studiu. Jakkoliv šlo o přípravu na budoucí povolání, díky nízkému počtu hodin se sama mohla podílet na financování vlastních životních potřeb. V letech 2014 až 2016 se vedlejší účastnice nepřipravovala na budoucí povolání soustavně (absolvovala nástavbové pomaturitní studium diplomovaného specialisty), neboť potřebovala zejména vyplnit čas před studiem bakalářského studijního programu. Takovou přípravu však mohla absolvovat při zaměstnání. Současné studium lze sice považovat za přípravu na budoucí povolání, nebyl však věcný důvod, proč zvolit studium na soukromé vysoké škole a ne na škole veřejné. Za takového stavu by se vedlejší účastnice sama měla podílet na úhradě školného.
2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že za část rozhodného období jej potvrdil, v části výživné zvýšil na částku 6 800 Kč měsíčně. Na rozdíl od obvodního soudu totiž považoval veškerá pomaturitní studia vedlejší účastnice za soustavnou přípravu na povolání. Studia na sebe navazovala časově i věcně (studium jazyků, vyšší odborná škola i vysoká škola v oboru cestovního ruchu) Nešlo tak o studium pro studium, jímž by si vedlejší účastnice chtěla prodlužovat mládí. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že vedlejší účastnice nepřistupuje ke studiu svědomitě, postupně navštěvovala dvě obchodní akademie (s maturitou až v zářijovém termínu), roční jazykovou školu, dva roky Vyšší odborné podnikatelské školy a Vysokou školu obchodní s předpokládaným ukončením v září 2017, přičemž z důvodu nesložení zkoušky opět došlo k prodloužení. Městský soud nesprávně posoudil obsahovou návaznost studií vedlejší účastnice. Veškeré vzdělávání po střední škole je placené, aniž pro to byl věcný důvod - mohla studovat na školách veřejných. Na budoucí povolání se tak připravuje skoro 10 let. Ve svém věku by v zásadě měla být schopna postarat se sama o sebe. Dále stěžovatel spatřoval porušení svých práv v tom, že řízení trvalo nestandardně dlouho pochybením obvodního soudu. Pokud by věc byla projednána v běžné lhůtě, nebylo by možné výživné přiznat pro rozpor s dobrými mravy, protože v té době vedlejší účastnice stěžovatele hrubě urážela.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591). V této věci se soud vyjadřoval k ústavní ochraně pro tzv. studium pro studium v případě, kdy existoval spor o to, zda lze vzdělávání na druhé střední škole bez souvislosti se vzděláváním předchozím (za existence pochybností o péči a píli na ně vynakládaných) stále ještě hodnotit jako soustavnou přípravu k budoucímu povolání. V posuzované věci vedlejší účastnice v rámci studia zřejmě neexceluje, městský soud však dospěl k závěru o tom, že jde ještě o obsahově související přípravu na budoucí povolání (absence studijních úspěchů nutně nevypovídá o nedostatku soustavnosti a cílevědomosti studia). S tímto závěrem stěžovatel sice nesouhlasil, nijak konkrétně jej však nezpochybnil: podle skutkových zjištění obecných soudů vedlejší účastnice po absolvování obchodní akademie studovala anglický jazyk, obor cestovní ruch na vyšší odborné škole (tři ročníky za dva roky, což stěžovatel pomíjí) a následně i v rámci bakalářského programu. Za takového stavu není závěr městského soudu o věcné a časové návaznosti studia vedlejší účastnice prima facie neudržitelný.
5. K obavám stěžovatele, že tímto studia vedlejší účastnice nekončí lze jen stručně uvést, že nejsou relevantní pro posouzení napadeného rozhodnutí, ale jen do budoucna. Budou-li obecné soudy ve věci opět rozhodovat o výživném, třeba ve vztahu k případnému magisterskému studiu, bude na nich, aby zohlednily, že cestovním ruchem se stěžovatelka již zabývala jak v rámci vyšší odborné školy, tak vysokoškolského bakalářského programu, což není návaznost přípravy na budoucí povolání obvyklá.
6. Poukazoval-li stěžovatel na délku řízení, pro niž údajně pominuly důvody rozporu s dobrými mravy, pro které by nebylo možné výživné vedlejší účastnici přiznat, jde také o námitku zjevně neopodstatněnou. Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil, že výživné pro vedlejší účastnici za období 1. 11. 2011 do 31. 8. 2013 nebude zvýšeno. Jednání vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy pak tomuto období zjevně předchází (stěžovatel uvádí přelom let 2010 a 2011), přičemž ústavní stížnost nijak neoponuje závěru obecných soudů, že šlo o ojedinělý exces. Za takového stavu by se rychlejší rozhodování obecných soudů stěží mohlo zásadně projevit v právní sféře stěžovatele. I kdyby totiž za určité období nebylo vedlejší účastnici výživné přiznáno (k čemuž nedošlo), nelze z ničeho dovodit, že by k jeho zvýšení nedošlo v roce 2013, jak tomu je v nynější věci.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu