ECLI:CZ:US:2018:1.US.399.17.1
sp. zn. I. ÚS 399/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 2271/2016-606, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 19 Co 332/2015-576 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. dubna 2015 č. j. 64 C 28/2010-517, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 28/2010 se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 666 000 155, 98 Kč s příslušenstvím z částky 656 829 544 Kč z titulu tvrzeného nároku na náhradu nemajetkové i majetkové újmy, jež mu měla být způsobena několika rozhodnutími vydanými v rámci daňového řízení, kterými mělo být "uměle a nezákonně konstruováno předlužení stěžovatele." V důsledku toho se pak stěžovatel nemohl podle svého tvrzení účastnit veřejných zakázek, uzavírat smlouvy, brát si úvěry a generovat zisk ze svého podnikání.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 4. 2015 č. j. 64 C 28/2010-517 žalobu stěžovatele zamítl. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy, obvodní soud shledal, že tato nebyla řádně uplatněna v žalobě a změnu žaloby obvodní soud nepřipustil. Pokud jde o nárok na náhradu majetkové újmy, obvodní soud měl za to, že existence škody ani jakákoliv příčinná souvislost mezi takovou případnou škodou a doměřením daně, které mělo být podle stěžovatele nezákonné, nebyla prokázána.
3. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 18. 11. 2015 č. j. 19 Co 332/2015-576 rozsudek obvodního soudu potvrdil a plně se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 2271/2016-606 tak, že dovolání odmítl. V odůvodnění shrnul dosavadní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k povinnosti dovolatele vymezit v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a shledal, že dovolatel i přes obsáhlost jeho dovolání nedostál těmto požadavků, neboť se mu nepodařilo srozumitelně propojit hlediska, v nichž shledával přípustnost dovolání, s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Ve vztahu k otázce příčinné souvislosti i ve vztahu k otázce existence škody a její výše totiž podle dovolacího soudu stěžovatel pouze polemizoval s právním názorem odvolacího soudu, aniž by vymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání, který měl za splněný. Podstatná část námitek stěžovatele pak pouze zpochybňuje skutkové závěry soudu prvního stupně.
II. Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel zejména obsáhle rekapituluje skutkový stav a polemizuje se skutkovými a právními závěry obvodního i městského soudu. Oběma soudům vytýká také celou řadu procesních pochybení, zejména neprovedení celé řady jím předložených důkazů, argumentaci rozhodnutími, která nejsou v projednávané věci přiléhavá a překvapivost rozhodnutí. Ve vztahu k dovolacímu řízení pouze bez bližšího rozvedení uvádí, že jasně a srozumitelně vylíčil předpoklady přípustnosti dovolání. Dnes 23. 5. 2017 zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu, aniž by k tomu byl vyzván, další podání, v němž zdůraznil, že primárně se domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který jeho dovolání nepřípustně odmítl, a dále zopakoval svou polemiku se závěry nižších soudů.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření shrnul dosavadní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu k vadám dovolání a uvedl, že také v napadeném usnesení bylo vyloženo, proč dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel ve svém dovolání pouze obsáhle polemizoval se závěry odvolacího soudu ohledně příčinné souvislosti, ale řádně nevymezil, kterou ze čtyř do úvahy přicházejících variant přípustnost dovolání má za splněnou. Nejvyšší soud proto vyjádřil názor, že ve věci nedošlo k vybočení z mezí stanovených ústavním pořádkem.
7. Ve své replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že je přesvědčen, že dostatečně vymezil, které otázky hmotného nebo procesního práva nebyly obecnými soudy rozhodnuty v souladu s rozhodovací praxí. Dále sdělil, že má za to, že rozsudek odvolacího soudu je postaven na nesprávných skutkových zjištěních, a proto došlo k hrubému rozporu s hmotným právem a odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe v otázce příčinné souvislosti mezi nezákonným jednáním daňových orgánů státu a vznikem škody. Za nevyřešenou pak má problematiku uvolnění majetku po zaplacení daně. Znovu také poukázal na procesní pochybení, jichž se měly soudy v průběhu řízení dopouštět, zejména pak na nesprávné zjištění skutkového stavu v důsledku nesprávného a neúplného provedení důkazů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti nepřípustný a zčásti přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
9. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 45/16, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením článku 36 odst. 1 Listiny. Plénum ve stanovisku také konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Ústavní soud se tedy nejprve zabýval tím, zda byly v projednávané věci splněny podmínky pro odmítnutí dovolání pro vady, tedy tím, zda stěžovatel jasně a srozumitelně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z předloženého spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zákonným požadavkům na obsah dovolání, tak jak je plénum Ústavního soudu ve výše citovaném stanovisku ústavně konformním způsobem vyložilo, skutečně nedostál. Jakkoliv je dovolání značně obsáhle, nelze z něj seznat, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudit, ani který ze čtyř předpokladů přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. má dovolatel za splněný. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
11. Pokud tedy stěžovatel nepodal řádné dovolání, nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá rozsudek obvodního soudu a rozsudek městského soudu, nepřípustná.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu