ECLI:CZ:US:2018:1.US.4025.17.1
sp. zn. I. ÚS 4025/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Kuny, se sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., IČ: 27473261, se sídlem Sulkovská 80, Bystré, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3138/2015-651 ze dne 3. 10. 2017, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 76/2014-620 ze dne 12. 8. 2014 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 4 C 183/2007-519 ze dne 21. 12. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Dále namítá i porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že žalobce ANIDOR s.r.o. uplatňoval v soudním řízení svůj nárok na náhradu škody ve výši 300 000 Kč proti žalovanému správci konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec a.s., a to z titulu odpovědnosti za vzniklou škodu porušením povinnosti, neboť měl nezákonně sepsat do konkurzní podstaty majetek žalobce a nad to nezajistil, aby nedošlo k poškození počítačových sestav a v důsledku toho i ke vzniku škody na straně žalobce, ale naopak umožnil přístup třetích osob k tomuto majetku. Napadenými rozhodnutími bylo shledáno, že žaloba není důvodná.
3. Nejvyšší soud k tomu vysvětlil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel (stěžovatel). Vytýká-li stěžovatel v pozici dovolatele odvolacímu soudu rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu co do právního názoru, podle kterého "je správce konkursní podstaty oprávněn sepsat do konkursní podstaty prakticky jakýkoliv majetek jen s obecným odvoláním na to, že má pochybnost, zda do konkursní podstaty tato věc patří", pak argumentuje právním posouzením věci, na kterém napadené rozhodnutí nespočívá. Takový názor v něm vůbec není obsažen a stěžovatel pro účely polemiky s tímto "názorem" předjímá vlastní skutkové závěry o tom, že žalovaný nemohl mít žádné pochybnosti, na jejichž základě by mohl servery společnosti Darren, s. r. o. sepsat do konkursní podstaty úpadce. Tato dovolací argumentace podle Nejvyššího soudu odporuje ustálené judikatuře k příčinné souvislosti (vycházející z teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Stěžovatelův názor, že se jedná o dosud Nejvyšším soudem neřešenou otázku hmotného práva spočívající v názoru odvolacího soudu, že správce konkursní podstaty nenese žádnou odpovědnost za to, že věci sepsané do konkursní podstaty po jejich vyloučení z konkursní podstaty vrátí v poškozeném stavu oprávněné osobě, pak podle Nejvyššího soudu argumentuje právním posouzením věci, na kterém napadené rozhodnutí nespočívá. K námitce stěžovatele, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu právním názorem, podle kterého za škodu způsobenou na datech dovolatele odpovídá "konkursní podstata" představovaná aktuálním správcem konkursní podstaty úpadce, a nikoli (osobně) správce konkurzní podstaty, Nejvyšší soud uvedl, že potud je napadené rozhodnutí souladné se závěrem formulovaným již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněném pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a následně např. též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněném pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněném pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že osobní majetkovou odpovědnost za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám nese správce konkursní podstaty, jestliže poruší povinnost dle §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (nespravuje konkursní podstatu s odbornou péčí nebo porušil povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty úpadce). Napadené rozhodnutí pak ve skutkové rovině vychází z toho, že žalovaný (coby tehdejší správce konkursní podstaty úpadce) své povinnosti při správě serverů v době, kdy byly sepsány v konkursní podstatě, neporušil (řádně je uložil a zajistil) a že mu nelze přičíst osobní majetkovou odpovědnost za "výsledek" (za to, že servery byly předány jako zformátované, aniž se zjistilo, jak se to stalo).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem dovolacího soudu, že správce konkursní podstaty nenese odpovědnost za to, že věci sepsané do konkursní podstaty po jejich vyloučení z konkursní podstaty vrátí v poškozeném stavu oprávněné osobě. Je to také správce konkursní podstaty, kdo je ze zákona pojištěn pro případ jeho odpovědnosti za škodu. Dle stěžovatele tak stačilo uplatnit pojištění a vzniklá škoda by žalobci byla uhrazena. Pokud by měl platit názor dovolacího soudu, pak správcům konkursní podstaty by nic nebránilo sepisovat do konkursní podstaty libovolně, co chtějí, o sepsané věci se fakticky nijak nestarat a pokud ve vylučovací žalobě prohrají, nemuseli by je ani vracet, respektive by je mohli vracet bez jakékoli odpovědnosti zcela zničené. Stěžovatel opakuje svou verzi skutkového stavu a polemiku s tím, že vydaná rozhodnutí odpovídají prejudikatuře Nejvyššího soudu, proto mělo dojít k postoupení věci rozšířenému senátu. Dle názoru stěžovatele se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí s nastolenými otázkami řádně nevypořádal, což považuje za porušení práva na spravedlivý proces, nepřípustnou svévoli a odepření spravedlnosti.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o zamítnutí stěžovatelovy žaloby. Náležitě pak stěžovateli vysvětlily, jaké důvody a argumenty je k tomuto závěru vedly (viz výše podrobně popsaná argumentace Nejvyššího soudu).
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu