ECLI:CZ:US:2018:1.US.404.17.1
sp. zn. I. ÚS 404/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r. o., sídlem Strážní 852/7, Brno, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 5 As 66/2016-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 1 a odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení, která se bránila proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 30 A 13/2014 (dále jen "rozsudek krajského soudu"). Tím krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který rozhodnutím ze dne 3. 12. 2013, č. j. JMK 115192/2013, potvrdil zamítavé rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 15. 8. 2013, č. j. MMB/0277349/2013, o žádosti žalobce - vlastníka nemovitostí nacházejících se v okolí stavby "Brno-Ivanovice, Obchodní centrum Hobby Market" - o určení právního vztahu podle §142 zákona č. 150/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce touto žádostí brojil proti certifikátu autorizovaného inspektora ve věci realizace stavby "Brno-Ivanovice, Obchodní centrum Hobby Market".
Krajský soud svým rozsudkem zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v rozsudku konstatoval, že jedinou obranou proti certifikátu autorizovaného inspektora je postup dle §142 správního řádu, přičemž již ze samotné této skutečnosti vyplývá bez dalšího prokázání nezbytnosti podání žádosti k uplatnění práv dotčených osob ve smyslu §142 odst. 1 správního řádu. Krajský soud zároveň zavázal správní orgány, aby zkoumaly, zda žalobci v rozhodné době náleželo postavení účastníka stavebního řízení, přičemž je nesporné, že s ním jako s účastníkem zkráceného stavebního řízení jednáno nebylo. Pokud žalobci postavení účastníka stavebního řízení svědčilo, byl by zde dán podle krajského soudu důvod pro vydání deklaratorního rozhodnutí, že právo stavby nevzniklo. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku následně uzavřel, že krajský soud důvodně rozhodl o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci Krajskému úřadu Jihomoravského kraje k dalšímu řízení, neboť závěr správních orgánů o nedostatku aktivní legitimace žalobce, k podání žádosti o vydání určovacího rozhodnutí podle §142 správního řádu, je nezákonný. Nejvyšší správní soud pro úplnost v napadeném rozsudku podotkl, že v dané věci neposuzoval opodstatněnost tvrzení žalobce o porušení zákona při přípravě a vydání předmětného certifikátu, neboť posouzení dané otázky je primárně úkolem správních orgánů.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv v tom, že Nejvyšší správní soud nesprávně interpretoval ustanovení §142 odst. 1 správního řádu ve vztahu k aktivní legitimaci žalobce k podání žádosti o vydání deklaratorního rozhodnutí správního orgánu, že nevzniklo právo provést předmětnou stavbu, a dále ve vztahu ke lhůtě k podání této žádosti. Stěžovatelka se domnívá, že certifikát autorizovaného inspektora je správním rozhodnutím, proti kterému nelze brojit v řízení o určení právního vztahu podle §142 správního řádu, neboť takovým postupem by došlo k obcházení zákona a správní orgán nemůže v této věci rozhodovat v řízení o určení právního vztahu podle §142 správního řádu, neboť mu zákon neumožňuje v této věci realizovat státní moc. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
II.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 citovaného zákona.
Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Proto Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
Stěžovatelka bude mít za dané procesní situace možnost uplatnit své námitky ve správním řízení, v němž bude Krajský úřad Jihomoravského kraje znovu rozhodovat o žádosti žalobců o vydání deklaratorního rozhodnutí, které by konstatovalo, že stěžovatelce nevzniklo právo ke stavbě na základě certifikátu autorizovaného inspektora (podle §142 správního řádu). Své námitky bude také moci případně uplatnit v následné správní žalobě, resp. kasační stížnosti. K ochraně svých práv proto má i nadále k dispozici prostředky nápravy podle správního řádu a soudního řádu správního. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k Ústavnímu soudu. Z uvedeného plyne, že stěžovatelka podala tuto ústavní stížnost předčasně. Její návrh je proto nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu, včetně rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci stěžovatelky (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2794/16, a dále viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 380/16 ze dne 19. 2. 2016, obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 347/16 ze dne 8. 4. 2016).
Na uvedeném nemůže nic změnit ani požaduje-li stěžovatelka, aby o její ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud meritorně proto, aby byl sjednocen názorový rozkol soudní judikatury v otázkách, zda autorizovaný inspektor při vydání certifikátu je v postavení správního orgánu nebo osobou činnou na základě soukromoprávní smlouvy, jaká je právní povaha certifikátu autorizovaného inspektora a zda certifikáty autorizovaného inspektora lze přezkoumávat v řízení dle §142 správního řádu. Ústavní soud podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jen jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal a stěžovatelka žádné takové skutečnosti ani netvrdí.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2018
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu