ECLI:CZ:US:2018:1.US.4047.17.1
sp. zn. I. ÚS 4047/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Radky Kaňokové Faltýnové, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2168/2017-343 ze dne 3. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rakovníku usnesením č. j. 26 EXE 1611/2012-222 ze dne 20. 7. 2015 k návrhu manželky povinného zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu č. j. 26 EXE 1611/2012-16 ze dne 5. 4. 2012, a stěžovatelce jako oprávněné uložil povinnost nahradit manželce povinného náklady zastavení exekuce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením č. j. 20 Co 473/2015-272 ze dne 16. 12. 2015 potvrdil zmíněné rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku o zastavení exekuce a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit manželce povinného náklady odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž neshledal důvod se jakkoli odchýlit.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud dle ní trvá na tom, aby skončilo směnečné nalézací řízení, poté byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky a indosována směnka a teprve následně aby byl podán exekuční návrh. Jiný postup Nejvyšší soud dle jejího mínění nepřipouští. Stěžovatelka naopak tvrdí, že je přípustné též, aby byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky již v průběhu směnečného nalézacího řízení, a to s využitím institutu nepřímého zastoupení, kterážto smlouva se stane "dospělou" až po skončení směnečného nalézacího řízení provedením indosamentu na směnce. Rigidním výkladem tak Nejvyšší soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se dále neztotožnila s odůvodněním dovolacího soudu stran účastenství manželky povinného v exekučním řízení (ve vazbě na náklady řízení). Tuto svoji argumentaci pak v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem sporu byla otázka, zda stěžovatelce v době zahájení exekučního řízení svědčila práva přiznaná exekučními tituly znějící však na právního předchůdce stěžovatelky s tím, že exekuce byla nařízena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 7. 2008 mezi právním předchůdcem stěžovatelky a stěžovatelkou. Nejvyšší soud a ve shodě s ním i předtím odvolací soud jasně vyložil, proč k převodu práv ze směnky nemohlo dojít za trvání směnečného řízení. Důvodem byla skutečnost, že během tohoto řízení nemohla být směnka převedena jinak než rubopisem, k čemuž však nedošlo (postupní smlouva tak nebyla dostatečným, resp. zákonným nástrojem ve světle omezení plynoucích z tehdy platného zákona o cenných papírech a související judikatury). V úvahu v daném případě ještě přicházela možnost převodu práv ze směnky v mezidobí od skončení směnečného řízení do zahájení exekučního řízení. Ani k tomu ovšem nedošlo, resp. to stěžovatelka v řízení zákonem stanoveným způsobem (§36 odst. 3 a 4 exekučního řádu) neprokázala. Naopak indosament směnky byl datován dnem 23. 5. 2015, což naopak nasvědčovalo převodu téměř tři roky po nařízení exekuce. Za této situace ovšem stěžovatelka ke dni podání exekučního návrhu (ještě) nebyla aktivně (věcně) legitimována k vymáhání pohledávky. Je zřejmé, že celá exekuce tak musela být z těchto důvodů zastavena (daný deficit nebylo možno jinak zhojit). Na těchto závěrech Ústavní soud nic extrémního ani zásadně nespravedlivého neshledává.
Též námitky vztahující se k účastenství manželky povinného dovolací soud pečlivě vypořádal. Stěžovatelka přitom ve své argumentaci přehlíží, že exekuce byla vedena nikoliv jen na majetek povinného, nýbrž postižen byl i majetek manželky povinného v jejím výlučném vlastnictví.
Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu