ECLI:CZ:US:2018:1.US.4052.17.1
sp. zn. I. ÚS 4052/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Michaely Nowotné a 2) Blanky Nesvetrové, zastoupených Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 22 Cdo 2540/2017-216 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 12. 2017 č. j. 22 Cdo 2540/2017-237, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Mgr. Bc. Lubora Štamberka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pro údajné porušení svých ústavně zaručených práv vlastnit majetek a na spravedlivý proces.
2. Stěžovatelky se žalobou u Okresního soudu Plzeň-sever domáhaly určení, že jejich zemřelá matka byla ke dni svého úmrtí vlastnicí určeného pozemku. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2016 č. j. 7 C 242/2015-111 žalobu zamítl a zavázal stěžovatelky zaplatit žalovanému (vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem) náklady řízení. Okresní soud shledal, že sice matka stěžovatelek byla ke dni svého úmrtí v roce 2012 vlastnicí sporného pozemku, a to z titulu jeho vydržení, nicméně následně došlo ke změně v jeho vlastnictví, neboť to v letech 2013 a 2014 nabyl ve veřejné dražbě originárně vedlejší účastník, v dobré víře ve skutečnosti zapsané ve veřejném seznamu; právní teorie i praxe přitom nevylučují možnost, aby byla soudem vydražena věc, která není ve vlastnictví povinného. Za takových okolností, s ohledem na pozbytí svého spoluvlastnického práva, podle okresního soudu stěžovatelky k datu vyhlášení rozsudku již neměly naléhavý právní zájem na určovací žalobě.
3. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 č. j. 18 Co 526/2016-170 změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že zemřelá matka stěžovatelek byla ke dni svého úmrtí vlastnicí sporného pozemku, a dále soud zavázal vedlejšího účastníka nahradit stěžovatelkám náklady řízení před soudy obou stupňů. Podle krajského soudu se stěžovatelky mohou žalobou domáhat určení, že jejich právní předchůdkyně byla ke dni svého úmrtí vlastnicí nemovitostí, a to i v případě, že samy již vydání věci žádat nemohou, a ačkoli jim z tohoto určení vůči vedlejšímu účastníku nevyplývají žádná práva a není tím deklarováno aktuální vlastnictví stěžovatelek.
4. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek krajského soudu tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje a že jsou stěžovatelky povinny zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení; a dále Nejvyšší soud zavázal stěžovatelky k nahradit vedlejšímu účastníku náklady dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soud krajský soud pochybil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení existence naléhavého právního zájmu stěžovatelek na určení vlastnického práva jejich předchůdkyně. Ten u nich není dán, neboť bez požadovaného určení nemůže dojít k ohrožení jejich práva, jelikož jejich vlastnické právo po smrti jejich právní předchůdkyně zaniklo; spor o předchozí vlastnictví by tak mohl přinést jen "akademický" výsledek. Nejvyšší soud připomněl, že příklepem v dražbě spolu se zaplacením nejvyššího podání a převzetím vydražené věci vydražitelem po udělení příklepu dochází k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (k obraně původního vlastníka je dána excindační žaloba).
5. Stěžovatelky považují výsledek daného řízení za nespravedlivý a ústavně nekonformní, obecné soudy podle nich postupovaly přepjatě formalisticky, necitlivě a bez zohlednění konkrétních okolností případu. Po procesní stránce poukazují na to, že přestože se vyjádřily k dovolání vedlejšího účastníka, v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu je nesprávně uvedeno, že tak neučinily. Po věcné stránce pak stěžovatelky kritizují závěry Nejvyššího soudu. Namítají, že v daném případě nemohla být excindační žaloba podána ani jejich zemřelou matkou, ani jimi samými (dědictví v dané době ještě nebylo projednáno); zejména ovšem v době konání obou dražeb již sporný pozemek nebyl součástí draženého pozemku, a tedy jej vedlejší účastník nemohl nabýt. Zdůrazňují, že předmětem dražeb nebyl sám pozemek, ale spoluvlastnické podíly na něm a k nim se též vztahuje originarita nabytí vlastnictví v dražbě. Touto argumentací se však Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval a nevypořádal se s ní.
6. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili účastník a vedlejší účastník. Nejvyšší soud jako účastník řízení zdůrazňuje, že předmětem dražby je vlastnické právo, tedy nutně i spoluvlastnický podíl, a že podle judikatury je oprávněn podat vlastnickou žalobu (excindační žaloba je vlastnická žaloba sui generis) dědic, i pokud věc dosud nebyla projednána v dědickém řízení. K procesní námitce stěžovatelek Nejvyšší soud uvádí, že pokud stěžovatelky podaly vyjádření k dovolání, které v době rozhodování nebylo Nejvyššímu soudu známo, šlo by o porušení jejich práv; je ovšem na zvážení, zda by toto porušení mohlo mít vliv na výsledek sporu, neboť na základní argumentaci ve věci by nic neměnilo.
7. Vedlejší účastník řízení navrhl ústavní stížnost zamítnout. Zpochybňuje vydržení sporného pozemku matkou stěžovatelek, nesouhlasí s tím, že by stěžovatelky ani jejich matka nemohly podat excindační žalobu, a zdůrazňuje, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyl v dobré víře (s ohledem na jednoznačnou dražební dokumentaci).
8. Vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka byla stěžovatelkám zaslána k možnosti repliky, kterou stěžovatelky nevyužily a repliku nepodaly.
9. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 7 C 242/2015. Z něj se mimo jiné podává, že vedlejší účastník podal dne 13. 4. 2017 dovolání proti rozsudku krajského soudu; to bylo následně přeposláno stěžovatelkám k vyjádření (s desetidenní lhůtou; písemnost byla jejich právnímu zástupci doručena dne 25. 4. 2017). Aniž by se stěžovatelky k dovolání vyjádřily, byla dne 24. 5. 2017 věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Vyjádření stěžovatelek k dovolání bylo okresnímu soudu doručeno následně a ten jej dne 14. 6. 2017 přeposlal Nejvyššímu soudu (jemuž později totéž vyjádření zaslal i přímo zástupce stěžovatelek). V tomto vyjádření stěžovatelky k otázce svého naléhavého právního zájmu uvedly, že jej mají a odkázaly na odůvodnění rozsudku krajského soudu, přičemž zdůraznily, že dědictví se nabývá ke dni úmrtí zůstavitele a události následné nevedou ke ztrátě naléhavého právního zájmu, a to i pokud následně dojde ke ztrátě vlastnictví.
10. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 7 C 242/2015 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci Ústavní soud přezkoumává jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod či ústavních principů.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
14. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti především nesouhlasí se samotným výsledkem soudního řízení o jejich žalobě a rozporují posouzení obecných soudů (okresního soudu a Nejvyššího soudu), že vedlejší účastník v dražbě nabyl vlastnické právo ke spornému pozemku (a proto stěžovatelky nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení vlastnického práva). Tato převážně hmotněprávní polemika stěžovatelek ovšem nepřesahuje rámec podústavního práva. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů; Ústavní soud není dalším "odvolacím soudem", pravidelnou čtvrtou instancí. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je přitom řádně a přesvědčivě, srozumitelně i logicky odůvodněno a vypořádává všechny relevantní argumenty, které v řízení zazněly. V řízení bylo řádně zjištěno, že vedlejší účastník nabyl v dražbách vlastnické právo k určenému pozemku včetně sporného pozemku, jehož se týkal spor před obecnými soudy (předmětem dražeb tedy byl spoluvlastnický podíl k blíže určenému pozemku, zahrnujícímu i sporný pozemek). V tomto ohledu nemá z ústavněprávního pohledu Ústavní soud napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu co vytknout.
15. Dále stěžovatelky namítaly procesní pochybení obecných soudů, totiž že Nejvyšší soud při svém rozhodování nereflektoval podané vyjádření stěžovatelek k dovolání. Ústavní soud uznává, že tato námitka má oprávněné ratio, nicméně přesto postupem obecných soudů v daném řízení nedošlo k porušení základního práva stěžovatelek na spravedlivý proces. Ze spisu okresního soudu skutečně vyplývá, že stěžovatelky podaly své vyjádření k dovolání (ač se zpožděním oproti stanovené lhůtě), toto vyjádření bylo následně zasláno Nejvyššímu soudu, ovšem ten jej ve svém rozhodnutí opominul. Nicméně po seznámení se s obsahem dotčeného vyjádření Ústavní soud konstatuje, že nelze říci, že by toto podání obsahovalo argumentaci, kterou by napadené rozhodnutí nevypořádávalo; ba dokonce neobsahuje ani námitky, které následně stěžovatelky zahrnuly do své ústavní stížnosti (a na které reagoval Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti; zejména námitky ohledně nemožnosti podat excindační žalobu a ohledně předmětu dražby. Ve svém vyjádření k dovolání stěžovatelky především argumentovaly, že mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke spornému pozemku k datu úmrtí své matky, a to nehledě na to, zda následně došlo ke ztrátě jejich vlastnictví, či ne. Nejvyšší soud pak v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, že v souladu s jeho ustálenou judikaturou naléhavý právní zájem stěžovatelek ve věci dán není, neboť vedlejší účastník následně nabyl vlastnické právo ke spornému pozemku originárním způsobem, čímž zaniklo vlastnické právo stěžovatelek, i pokud by jim ke dni usnesení o příklepu skutečně svědčilo. Nadto z pohledu celkové spravedlnosti řízení ve věci stěžovatelek nelze přehlédnout, že tyto na dovolání i rozhodnutí Nejvyššího soudu mohly reagovat a reagovaly také ve své ústavní stížnosti, k níž se posléze vyjádřil i Nejvyšší soud, přičemž ve svém vyjádření se zabýval právě i věcnými námitkami ústavní stížnosti, jimž ovšem nepřisvědčil. S tímto vyjádřením poté byly stěžovatelky řádně seznámeny a bylo jim umožněno na něj reagovat. Ústavní soud proto shrnuje, že i když Nejvyšší soud pochybil, pokud zcela opominul podané vyjádření k dovolání, tímto pochybením v důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelek na spravedlivý proces, a to i s ohledem na průběh řízení před Ústavním soudem. Právo na spravedlivý proces není samoúčelné a ani nezaručuje ochranu před každým, byť i sebemenším a bezvýznamným, porušením procesních pravidel. V daném případě namítané pochybení obecných soudů (Nejvyššího soudu) nevedlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelek na spravedlivý proces a nenarušilo celkovou spravedlivost řízení před obecnými soudy.
16. Vzhledem k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu zjevně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelek, postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu