ECLI:CZ:US:2018:1.US.4055.17.1
sp. zn. I. ÚS 4055/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. J. B., zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou sídlem v Berouně, U Stadionu 157/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 325/2017-2309 ze dne 25. října 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 32 P 35/2015-2243 ze dne 15. června 2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) J. V., 2) nezl. D. K. B., a 3) nezl. R. V. B., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 o návrhu vedlejší účastnice 1) na změnu výchovy nezletilých synů [vedlejších účastníků 2) a 3)] a o návrhu na stanovení dohledu nad nezletilými. Dále bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeno řízení o návrhu stěžovatele na úpravu styku matky s nezletilými a řízení o omezení rodičovské odpovědnosti matky. Důvodem k podání návrhu na omezení rodičovské odpovědnosti matky byla situace, kdy matka dala souhlas se zveřejněním článku týkajícího se probíhajícího opatrovnického sporu, a nedbala přitom negativních dopadů medializace na nezletilé syny. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl tak, že (I.) zamítl matčin návrh na změnu výchovy nezletilých, kteří jsou v péči stěžovatele, (II.) zamítl matčin návrh na stanovení dohledu nad výchovou nezletilých, (III.) neomezil rodičovskou odpovědnost matky, (IV.) rozšířil styk matky s nezletilými a upravil podmínky jejich předání, (V.) uložil matce povinnost zaplatit otci část nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Návrh na omezení rodičovské odpovědnosti byl podán na základě jednání matky, která měla snahu medializovat v celostátně vydávaném časopisu Instinkt příběhy obou nezletilých o dlouhotrvajícím soudním řízení. Takový stav byl shledán škodlivým pro nezletilé. Během dokazování před soudem první instance však vyplynulo, že matka své škodlivé jednání napravila zpětvzetím souhlasu s medializací článku. Z jiného jednání matky současně nevyplývá poškozování dětí při výkonu rodičovské odpovědnosti, proto nebyl důvod rodičovskou odpovědnost matky omezovat. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odvolacím soudem rovněž potvrzen: soud shledal, že návrh na nařízení dohledu podaný vedlejší účastnicí byl šikanozní, neboť věděla, že pro dohled nejsou na straně stěžovatele dány žádné důvody. Městský soud neshledal důvod, pro který by vedlejší účastnice měla hradit zbylé náklady řízení, neboť hájila své právo vychovávat vedlejší účastníky v co největším rozsahu. Nešlo tedy o svévolné uplatňování práva.
3. Proti rozhodnutím obvodního a městského stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, práva na ochranu osobnosti, práva na respektování rodinného života a byl porušen i princip rovnosti účastníků řízení. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy nezohlednily důkazy, jež měly vést k omezení rodičovské odpovědnosti matky, a důvody, které měly na základě počínání matky vést k přiznání náhrady nákladů stěžovateli, jelikož návrhy matky byly vůči stěžovateli šikanózní a v rozporu se zájmem nezletilých dětí.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. V posuzované věci stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv mimo jiné v tom, že vedlejší účastnice nebyla omezena v rodičovské odpovědnosti v rozsahu možnosti informovat třetí osoby o nezletilých za účelem jejich medializace.
6. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva ovšem nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].
7. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod platí, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Listina tedy zaručuje ochranu rodičům a dětem před zasahováním do rodičovské výchovy ze strany státu, nezaručuje oproti tomu veřejné subjektivní právo rodiče na omezení rodičovské odpovědnosti druhého rodiče. V tomto ohledu tedy nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených hmotných práv stěžovatele.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Co se týče rozhodování o omezení rodičovské odpovědnosti vedlejší účastnice, obecné soudy se s relevantními otázkami dostatečně vypořádaly a uzavřely, že není skutkově dáno ohrožení práv nezletilých informováním o soudním řízení, neboť vedlejší účastnice od tohoto závěru upustila. Ústavní soud neshledal opomenutí či nezohlednění předložených důkazů stěžovatelem, jelikož se soudy obou instancí provedenými důkazy společně s věcnou argumentací stěžovatele řádně a stanoveným způsobem zabývaly. Obecné soudy tedy v rámci řádně vedeného soudního řízení zjevně nepochybily, a proto nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, či zprostředkovaně do práva na rodinný život či práva na ochranu osobnosti, kterých se stěžovatel dovolával námitkou nezohledněných důkazů.
10. Namítal-li stěžovatel, že vedlejší účastnice měla hradit náklady řízení jako sankci, lze stručně uvést, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
11. V posuzované věci obecné soudy dospěly k závěru, že svévolným uplatňováním práva byla jen část návrhu vedlejší účastnice. Jakkoliv s tím stěžovatel nesouhlasí, není závěr napadeného rozhodnutí městského soudu ústavně vadný: soud se rozhodnými okolnostmi zabýval a při svém rozhodování je dostatečně zohlednil.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu