ECLI:CZ:US:2018:1.US.4066.17.1
sp. zn. I. ÚS 4066/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Kameníka, zastoupeného JUDr. Gabrielou Vilímkovou, advokátkou, se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2016 č. j. 25 Co 273/2016-208 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2016 č. j. 17 C 2/2015-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vydání dědictví po určené zůstavitelce; Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil. Obecné soudy neshledaly, že by stěžovatel mohl být považován za zákonného dědice coby spolužijící osoba. Následně stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 2093/2017-242 odmítl pro vady s tím, že jednak neobsahuje údaj o splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jednak v něm byl uplatněn jiný než zákonný dovolací důvod.
3. Stěžovatel kritizuje závěry krajského soudu a okresního soudu a namítá chybné hodnocení důkazů a právní posouzení v daném případě v otázce existence společné domácnosti jeho a zemřelé zůstavitelky. Navíc v řízení podle něj nebyla náležitě vzata na zřetel vůle zůstavitelky. Dále má za to, že v nalézacím řízení nebyl řádně poučen o nutnosti doplnit svá tvrzení a důkazy, čímž došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.
4. Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto zkoumání Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svou stížností napadl toliko rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, nikoli rozhodnutí dovolacího soudu.
7. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Toto ustanovení se však neuplatní v projednávaném případě stěžovatele, jehož dovolání bylo odmítnuto nikoli jako nepřípustné, nýbrž jako vadné, neboť neobsahovalo všechny zákonné náležitosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1045/17 ze dne 20. 4. 2017 a a contrario usnesení sp. zn. I. ÚS 2240/17 ze dne 9. 8. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
8. Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků k ochraně práva stěžovatele před podáním ústavní stížnosti. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je přitom podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Tak i v tomto případě, v němž stěžovatel podal dovolání, které neobsahovalo řádné vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, a neuplatňovalo zákonný dovolací důvod (nesprávné právní posouzení); pro tyto nedostatky se Nejvyšší soud dovoláním nemohl blíže zabývat a zkoumat jeho přípustnost a případně důvodnost. Za této situace nezbývá než uzavřít, že stěžovatel řádně nevyčerpal dostupné opravné prostředky k ochraně svého práva, a jeho ústavní stížnost je tudíž nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud doplňuje, že se seznámil rovněž se samotným dovoláním podaným stěžovatelem a neshledal žádné ústavněprávní pochybení Nejvyššího soudu při jeho posouzení a rozhodnutí o něm; nic takového ostatně nenamítal ani stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
10. S ohledem na shora uvedené byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka