ECLI:CZ:US:2018:1.US.4068.17.1
sp. zn. I. ÚS 4068/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Kobelky, zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, se sídlem U Roháčových kasáren 1555/10, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 26 Cdo 2537/2017-183, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 17 Co 204/2016-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. února 2016 č. j. 38 C 200/2014-85, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručené základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. února 2016 č. j. 38 C 200/2014-85 v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, o zaplacení 862 415 Kč s příslušenstvím, ve výroku I. uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 297 997 s příslušenstvím, ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 564 418 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. uložil stěžovateli povinnost, zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 24 172 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci, přičemž stěžovatel je směřoval do výroku II. a III. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 17 Co 204/2016-136 napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku o věci samé jej potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 17 600 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 26 Cdo 2537/2017-183 odmítl, neboť stěžovatel v dovolání neuplatnil způsobilý dovolací důvod, když nevymezil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující soudy došly k nesprávnému právnímu závěru, že "přesah stavby nebo zbudování plynovodu" nespadá pod ujednání o závadách pozemků. Tento nesprávný právní závěr pak nenapravil ani dovolací soud, který navíc podle názoru stěžovatele své rozhodnutí ani náležitě neodůvodnil a zcela nesprávně došel k závěru, že podané dovolání je nepřípustné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadeným rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 17 Co 204/2016-136 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. února 2016 č. j. 38 C 200/2014-85, jde o návrh nepřípustný a ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 26 Cdo 2537/2017-183 o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu, přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
9. Pokud se jedná o zbylou část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť neobsahovalo řádné údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ze strany stěžovatele proto nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku [podrobně stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Ústavní soud v citovaném stanovisku jednak uvedl, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením č. 36 odst. 1 Listiny a dále uvedl, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud konstatoval, že uvedené stanovisko se vztahuje i na ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již podané a dosud nerozhodnuté.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo určující, zda dovolání stěžovatele obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání neuvedl, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud přitom stěžovateli vysvětlil, že pokud jeho námitky směřovaly proti správnosti výkladu nájemní smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 18. srpna 2009, pominul, že pokud soud zjišťuje obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku, jde o skutkové zjištění. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění zákonem předepsané náležitosti v souladu s §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
13. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu základní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo, porušeno nebylo.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu