ECLI:CZ:US:2018:1.US.4074.17.1
sp. zn. I. ÚS 4074/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské knihovny Ladislava z Boskovic z Moravské Třebové, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, nám. Míru 142/88, Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 24. 11. 2016, č. j. 23 Co 170/2016-228, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 2082/2017-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 1. 2016, č. j. 6 C 140/2015-137, bylo o žalobě vedlejší účastnice, Heleny Chalupové, jež se domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, rozhodnuto tak, že se žaloba zamítá. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, svým ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 2. 2015 je neplatná. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že v řízení před obecnými soudy bylo sporné, zda se vedlejší účastnice dopustila soustavného méně závažného porušení pracovní kázně celkem devíti skutky, jež jí byly ze strany stěžovatelky vytýkány výtkami ze dne 18. 11. 2014 a ze dne 13. 1. 2015 a v jejichž důsledku byla později vedlejší účastnici doručena výpověď z pracovního poměru.
Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pouze ohledně jednoho skutku se nejedná o porušení pracovní kázně. V ostatních sedmi skutcích unesla stěžovatelka důkazní břemeno v tom smyslu, že se jednalo o soustavné méně závažné porušení pracovních povinností vedlejší účastnice.
Odvolací soud přistoupil ke zkoumání skutkových otázek a za tímto účelem provedl opětovné dokazování. Výpovědi svědků však již nebyly tak podrobné, jako v nalézacím řízení, neboť tito si řadu detailů nepamatovali. Stěžovatelka tak má za to, že byť odvolací soud provedl opakované dokazování, nezjednal si rovnocenný podklad pro případné odchylné zhodnocení důkazů (v souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 273/06). Pokud měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně neodůvodnil své skutkové závěry dostatečně, měl přistoupit ke zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Obecnými soudy nebyl proveden jediný důkaz, jenž by zpochybňoval tvrzení stěžovatelky. Podle stěžovatelky dospěl odvolací soud k nepředvídatelnému závěru o tom, že se vedlejší účastnice vytýkaných skutků nedopustila, resp. že stěžovatelka neunesla obrácené důkazní břemeno, že se jich vedlejší účastnice dopustila. Stěžovatelka je toho názoru, že ona jako zaměstnavatel může prokázat jen to, že úkol nebyl splněn, nikoliv však negativní skutečnosti, že zaměstnanci plnění úkolů nemaří kdokoliv třetí.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti zabývala tvrzenými pochybeními vedlejší účastnice, zejména potom jejími pozdními příchody a jejich evidencí, vracením klíčů s jednodenním zpožděním, plněním úkolu spočívajícím ve vyřazování knih a redukcí výstavek na oknech a otevíráním a zavíráním oken. V případě redukce výstavek na oknech a ovládání oken je stěžovatelka toho názoru, že odvolací soud přenesl nepřípustně důkazní břemeno na stěžovatelku. Odvolací soud si podle ní rovněž neopatřil dostatečný podklad pro odlišné hodnocení důkazů.
Uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Námitky stěžovatelky většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Podle náhledu Ústavního soudu argumentace stěžovatelky nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu