ECLI:CZ:US:2018:1.US.4082.17.1
sp. zn. I. ÚS 4082/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2018 č. j. 6 Tdo 551/2017-54, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 13 To 391/2016-2345 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. září 2016 č. j. 1 T 12/2016-2283, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 1 T 12/2016, byli stěžovatel a spoluobviněná uznáni vinnými ve skutkové větě rozsudku popsaným jednáním, které soud právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Jejich protiprávní jednání velmi zkráceně řečeno spočívalo v tom, že spoluobviněná z pozice ředitelky příspěvkové organizace (kulturního centra) a stěžovatel z pozice ekonomicko-provozního náměstka neoprávněně použili svěřené finanční prostředky pro vlastní potřebu. Aby své nakládání s finančními prostředky organizace zastřeli, využili fiktivně vystavených faktur. Po vzájemné dohodě pak spoluobviněná bez vědomí zřizovatele financovala z prostředků příspěvkové organizace své studium na soukromé univerzitě.
4. Za tento zločin soud stěžovateli uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §71 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to zajištěné rodinné rekreační chaty včetně stavební parcely, na níž rekreační chata stojí, a zahrady. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému kulturnímu centru způsobenou škodu ve výši 1 335 900 Kč. Podle téhož ustanovení zákona stěžovateli uložil také povinnost nahradit témuž poškozenému další škodu ve výši 39750 Kč.
5. Odvolání obou obviněných podaná proti uvedenému rozsudku Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 13 To 391/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
6. Dovolání obou obviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 6 Tdo 551/2017-54, odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy se v řízení nevypořádaly se všemi jeho námitkami, a proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Na svoji obhajobu navrhoval řadu důkazů, které soudy neprovedly a svůj postup náležitě neodůvodnily. Tímto postupem docílily toho, že jejich skutková zjištění jsou v nesouladu s právními závěry, které na jejich základě učinily.
8. K tvrzené nepřezkoumatelnosti stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu a to na nález ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09, nález ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1616/2014. Obecné soudy se podle něj vůbec nevypořádaly s námitkou, že rozhodování o vyplácení odměn zaměstnancům kulturního centra bylo výhradně v kompetenci ředitelky centra a nikoli jeho (v pozici ekonomicko-provozního náměstka). Stěžovatel se údajně nijak nepodílel na rozhodování o vyplácení odměn zaměstnancům včetně odměn pro sebe a spoluobviněnou, která byla jeho nadřízenou. Posouzení rozhodovací pravomoci jednotlivých zaměstnanců centra je podle něj nezbytné pro posouzení trestní odpovědnosti jednotlivých osob. Odvolací soud se dále nevypořádal s návrhem na doplnění dokazování zřizovací listinou kulturního centra, doplňujícím výslechem R. J., CD s nahranými spoty a hlasovou expertizou, jedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy.
9. Dále namítl vadu spočívající v extrémním nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a v extrémním nesouladu skutkových zjištění s právním posouzením věci.
10. Ke skutku pod bodem 1) odrážka prvá, tj. že stěžovatel společně s obviněnou neoprávněně použili pro vlastní potřebu finanční prostředky kulturního centra, když odčerpali částku 1 239 900 Kč a do účetnictví založili fiktivní faktury, vyzdvihl stěžovatel následující. I zde tvrdil existenci tzv. extrémního nesouladu. Soudy dovodily, že obvinění na základě fiktivních faktur odčerpali z rozpočtu kulturního centra uvedenou částku, přičemž za stěžejní důkazy mají výpovědi svědků, kteří se vyjádřili, že dvakrát ročně obdrželi od stěžovatele, resp. obviněné, odměny tzv. "na ruku". S tímto zjištěním stěžovatel polemizuje. Prezentoval, co měly uvést svědkyně L. J. a S. O., a dodal, že žádný z dalších vyslechnutých svědků výslovně nepotvrdil, že by částku, která je uvedena v tabulkách odměny za jednotlivé roky, obdržel. Zjištění soudu prvého stupně, že je vyloučené, že by se na jednotlivých akcích centra podílely subjekty, které měly vystavovat fiktivní faktury, podle něj neodpovídá provedeným důkazům. Nelze dovodit, že by zajištěná emailová korespondence probíhala mezi stěžovatelem a obviněnou. I když probíhala z emailových adres označených jménem jeho a jménem obviněné, nelze se 100% jistotou určit, že konkrétní zprávu odeslala určitá fyzická osoba. Obdobně u tabulek s vyčíslením odměny není možné dovodit, že tyto skutečně vyhotovil, popř. upravoval právě on. K jeho počítači v KCP měl přístup kdokoli. Zásadní pochybnosti o osobě autora způsobuje i nejasné určení osoby, které se nachází v informacích o souboru, tzv. metadatech. V nich je uvedeno, že byl vytvořen na počítači pojmenovaném "M. S.", byl však upraven na počítači pojmenovaném "M. S.". Podle něj se někdo se soubory pokoušel na několika počítačích manipulovat, tak aby to vypadalo, že soubory byly vytvořeny stěžovatelem. Bez ohledu na shora uvedené trval na tom, že jeho jednání není trestným činem, a zopakoval, že rozhodování o odměnách bylo výhradně v kompetenci ředitelky centra.
11. Ke skutku pod bodem 1) odrážka druhá, tj. k jednání spočívajícímu v uhrazení faktur za úhradu studia ředitelky kulturního centra, stěžovatel uvedl, že ze svědeckých výpovědí svědků I. L., L. D. a M. Ch. vyplynulo, že otázka studia ředitelky centra na vysoké škole, jakož i úhrady tohoto studia byla plně v její kompetenci, tuto záležitost nebyla povinna se zřizovatelem konzultovat, ani mu ji oznamovat, resp. mít svolení ke studiu. Vzhledem k tomu se tedy stěžovatel nemohl dopustit protiprávního jednání spočívajícího v úhradě dvou faktur vystavených Metropolitní univerzitou Praha bez vědomí zřizovatele a nemohl mu způsobit tvrzenou škodu ve výši 96 000 Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že i zde nastal tzv. extrémní nesoulad, neboť z dokazování vyplynulo, že ze strany obviněné i stěžovatele nebyl porušen žádný předpis ohledně studia na vysoké škole, když rozhodnutí o tom bylo výhradně v kompetenci obviněné. Není podstatné, zda výdaje na studium jsou účelné, zda obviněná potřebovala další vzdělání v oboru. Z provedeného dokazování podle něj nevyplynulo, že k úhradě faktur přistoupil po dohodě s obviněnou. Jediným oprávněným rozhodovat o studiu obviněné byla ona sama a ona taktéž vydala stěžovateli pokyn k úhradě studia. Uvedené jednání stěžovatele tak není trestným činem.
12. Dále stěžovatel uvedl, že ke skutku pod bodem 2) skutkové věty rozsudku nalézacího soudu byly provedeny důkazy výslechem svědka R. J. a předmětnými fakturami. Další navržené důkazy nebyly odvolacím soudem akceptovány. Jmenovaný svědek uvedl, že pro kulturní centrum prováděl namlouvání spotů cca 10 ročně a jelikož nemohl fakturovat výrobu spotů, fakturoval moderování akcí. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že výpověď svědka je účelová a je dokazováním vyvrácena. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, jakož i právním posouzením věci. Svědek R. J. nebyl sice osobou zapsanou v živnostenském rejstříku, z žádného právního předpisu však nevyplývá, že by osoba nezapsaná nemohla vystavovat daňové doklady - faktury. Nadto jmenovaný svědek vyvíjel činnost podle zákona č. 120/2000 Sb., autorský zákon, nikoli podle zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon. K žádnému fiktivnímu vystavení faktur nedošlo, protože svědek R. J. výslovně potvrdil, že pro kulturní centrum práce provedl. Výpověď svědka T. U. není relevantní, neboť tento svědek se stal zaměstnancem centra až od září r. 2012, přičemž svědek R. J. namlouval spoty v období dřívějším.
13. Stěžovatel napadl i výrok o trestu, zejména pokud se jedná o trest propadnutí náhradní hodnoty, a výrok, jímž mu bylo uloženo nahradit poškozenému škodu. Uvedl, že existuje zjevný nepoměr mezi trestem propadnutí náhradní hodnoty mu uloženým a peněžitým trestem, který byl uložen obviněné, jejíž finanční postih je v konečném důsledku značně nižší než jeho. Pro trest propadnutí náhradní hodnoty podle něj nebyly dány důvody. V případě předmětných nemovitostí se o náhradní hodnotu nejedná, neboť tyto nebyly financovány z výnosů z trestné činnosti.
14. Po zvážení stížnostních námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
16. Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je zcela nepochybné, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 tr. řádu). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
17. Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí velmi obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Soud odvolací se podrobně vypořádal s četnými námitkami stěžovatele, zejména se zaměřil na posouzení podílu stěžovatele na páchané trestné činnosti, přičemž jasně ověřil, že se na ní vědomě podíleli oba obvinění. Ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti jednání stěžovatele se s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho úvahy ohledně hodnocení důkazů v mnohém odkázal. Ani soud dovolací neshledal v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, drobné nedostatky v osvětlení důvodů pro neprovedení v odvolání navržených důkazů sám doplnil podrobným rozborem, proč je považuje za nadbytečné. Zabýval se i otázkou naplnění znaků skutkové podstaty zpronevěry vynaložením svěřených finančních prostředků na soukromé studium, mezemi aplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe a okolnostmi, za nichž lze uložit trest propadnutí náhradní hodnoty. Ke znovu opakovaným námitkám stěžovatele lze odkázat na obsáhlý rozbor důkazní situace i jejího právního posouzení obsažený v odůvodnění nalézacího, odvolacího a zejména pak dovolacího soudu.
18. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení procesní pochybení, která by představovala dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí.
19. K námitce stěžovatele týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší zaujímat k této otázce požadované stanovisko (srov. nález ze dne 24. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. I ÚS 2613/13 a usnesení ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 2925/14). Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal, neboť podle jeho zjištění byl stěžovateli uložen trest v rámci zákonné sazby, přičemž jeho výši soudy dostatečně odůvodnily. Odvolací soud se zabýval i porovnáním dopadu uložených trestů do osobní sféry každého ze spoluobviněných. Připomněl, že finanční ekvivalent není zásadním hlediskem pro uložení sankce. Výše peněžitého trestu, který byl uložen spoluobviněné, představuje hrozbou možného nařízení náhradního trestu odnětí svobody, pokud nebude ve stanovené lhůtě vykonán, rovněž citelný zásah do osobní sféry odsouzené.
20. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu