ECLI:CZ:US:2018:1.US.4122.17.1
sp. zn. I. ÚS 4122/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti VÍNO ZLOMEK & VÁVRA s .r. o., se sídlem v Boršicích u Blatnice 300, zastoupené JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2426/2017-189 ze dne 20. září 2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 203/2016-158 ze dne 13. prosince 2016, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se v řízení před Okresním soudem v Uherském Hradišti domáhala proti stěžovatelce určení vlastnického práva k blíže označenému pozemku. Soud její žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka pozemek řádně získala od předchozího vlastníka. Ten byl nepravým, knihovním vlastníkem, stěžovatelka však byla v dobré víře, že jde o vlastníka skutečného. Byl totiž zapsán v katastru nemovitostí a k tomuto zápisu došlo na základě dohody o vypořádání dědictví. Česká republika sice sporný pozemek zakoupila v roce 1970, po celou dobu však neučinila žádný úkon směřující k zápisu této skutečnosti do katastru nemovitostí. V něm nebyla vyznačena duplicita, neobsahoval jakoukoliv listinu o převodu pozemku. Stěžovatelka tak v době koupě neměla jak zjistit, že prodávající zapsaný v katastru není skutečným vlastníkem. Její dobrá víra tak zasluhuje ochrany.
2. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že určil vlastníkem sporného pozemku vedlejší účastnici. Dospěl k závěru, že jde o věc již judikovanou Nejvyšším soudem. K převodu pozemku na stát platně došlo v době, kdy se plně neuplatňovala zásada materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí. V době koupě stěžovatelkou stál na pozemku bytový dům ve vlastnictví třetích osob, bylo tedy na ní, aby se o vlastnických poměrech přesvědčila i jiným způsobem než pouze nahlédnutím do katastru nemovitostí. Právě rozdílné vlastnictví pozemku a bytového domu ji mělo upozornit na případné potíže. Stěžovatelka tudíž nemohla být objektivně v dobré víře, že knihovní vlastník je i vlastníkem skutečným, jakkoliv jí svědčila subjektivní dobrá víra.
3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodné otázky byly v jeho judikatuře již dostatečně vyřešeny. Jakkoliv je možné nabýt nemovitou věc od nevlastníka, bylo třeba, aby stěžovatelce svědčila objektivní dobrá víra. Ta nemohla plynout pouze z důvěry v pořádek v katastru nemovitostí, resp. v důvěru v pořádek státu při evidenci vlastního majetku. Při nesouladu držebních (užívacích) poměrů s údaji v katastru nemovitostí je v rámci obvyklé opatrnosti třeba ověřit důvody tohoto stavu. Z údajů katastru nemovitostí neplynul právní důvod užívání bytového domu někým jiným než knihovním vlastníkem, stěžovatelka nemohla být objektivně v dobré víře, pokud neověřila skutečné vlastnické poměry.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností pro porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva. Zásadní pochybení stěžovatelka spatřovala v tom, že Nejvyšší a krajský soud nepřikládaly žádný význam její dobré víře a liknavému postupu státu, který po 42 let nebyl schopen zapsat své vlastnické právo, byť lze očekávat jeho vědomost o vlastním majetku (k tomu má i odborný aparát). Oba soudy se opomenuly zabývat střetem vlastnického práva dobrověrné stěžovatelky a vlastnického práva státu. V rámci vyvažování těchto práv měla být dána přednost ochraně dobré víry a vlastnického práva stěžovatelky. Požadavky na obvyklou obezřetnost byly ze strany obecných soudů nepřiměřené - nelze od stěžovatelky vyžadovat, aby zjišťovala vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníky na něm stojící stavby, pokud sám stát po dobu 25 let vlastníky bytového domu neinformoval o spornosti vlastnictví.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Stěžovatelka založila svou argumentaci na důrazu na její důvěru v zápis v katastru nemovitostí a na popření potřeby zjišťovat nad rámec údajů zapsaných v katastru nemovitostí vzájemné vztahy při nesouladu vlastnictví pozemku a budovy na něm stojící.
7. Ústavní soud se opakovaně vyjádřil k možnosti nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka. Dovodil, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 to bylo možné, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. V takových případech tak dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu [nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)].
8. Tato východiska krajský i Nejvyšší soud řádně zohlednily - s ohledem na zjištěný skutkový stav dospěly k závěru, že stěžovatelka nemohla být v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Za takového stavu nebyl důvod vyvažovat vlastnické právo stěžovatelky ve smyslu výše uvedených závěrů Ústavního soudu, neboť nebyla dobrověrným nabyvatelem. Jakkoliv má stěžovatelka pravdu, že dlouhodobá nečinnost státu může mít význam při rozhodování střetu vlastnických práv, může ho mít právě v rámci vyvažování, ke kterému při absenci dobré víry nabyvatele není důvod.
9. Pro posouzení věci tak je zásadní ústavní přijatelnost závěru, že stěžovatelka nemohla být v dobré víře, pokud nad rámec údajů v katastru nemovitostí nezjišťovala vztahy mezi knihovním vlastníkem pozemku a vlastníky bytového domu stojícího na tomto pozemku. Zde krajský i Nejvyšší soud vyšly z právních závěrů usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 5163/2014-346, sp. zn. 22 Cdo 910/2015, ze dne 22. 7. 2015, podle něhož zachování obvyklé opatrnosti vyžadovalo, aby se o skutečných poměrech přesvědčil ten, kdo v době, kdy se neuplatňovala plně zásada materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí, nabýval pozemky, které zjevně nebyly v držbě převodce; jinak jeho dobrá víra ve vlastnické právo převodce nemohla být objektivní a tudíž ani chráněná. Tento závěr Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3172/15 ze dne 28. 6. 2016 neshledal ústavně nepřijatelným.
10. Stěžovatelka namítala, že bylo především na státu, aby upozornil vlastníky bytového domu, tím ovšem míjí podstatu věci - potřebu obvyklé opatrnosti a dobré víry na její straně. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podrobnější oponenturu výše uvedeným závěrům nepředložila, Ústavní soud neshledal důvod, pro který by se měl odchýlit od názoru akceptovaného v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3172/15, z něhož napadená rozhodnutí výslovně vychází.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu