ECLI:CZ:US:2018:1.US.436.18.1
sp. zn. I. ÚS 436/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Oleandry Nové, zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 52 C 191/2011-53 ze dne 21. 1. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 273/2015-76 ze dne 1. 12. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3709/2017-122 ze dne 17. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž jimi měla být dotčena její práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem č. j. 35 Co 273/2015-76 ze dne 1. 12. 2015 Městský soud v Praze (dále též "městský soud") k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 52 C 191/2011-53 ze dne 21. 1. 2015, jímž tento soud uložil stěžovatelce jakožto žalované povinnost zaplatit žalobci Ladislavu Šlechtovi (dále jen "vedlejší účastník") částku 170 000 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 7 300 Kč. Náklady odvolacího řízení městský soud s odkazem na ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vedlejšímu účastníkovi nepřiznal.
Oba obecné soudy shledaly důvodným nárok vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající výši nájmu (10 000 Kč měsíčně) za období od 1. 8. 2010 do 30. 7. 2011 a od 1. 5. 2013 do 30. 9. 2013, které vzniklo na straně stěžovatelky tím, že jako spoluvlastnice ideální 1/3 užívala výlučně bytovou jednotku č. X1 v domě č. p. X2 v P. (dále jen "bytová jednotka"), aniž by vedlejšímu účastníkovi, který je spoluvlastníkem ideálních 2/3 bytové jednotky, jakkoliv umožnila realizovat jeho spoluvlastnická práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3709/2017-122 ze dne 17. 10. 2017 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolacím soudem přijaté řešení problematiky vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu koresponduje s jeho ustálenou judikaturou.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení neztotožnila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Porušení shora vypočtených práv spatřuje v tom, že obecné soudy jednak interpretovaly "jednoduché právo" rozporně s principy spravedlnosti a jednak při svém rozhodování postupovaly formalisticky, bez přihlédnutí k souvisejícím okolnostem věci. Stěžovatelka konkrétně poukázala na to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, vydaným pod sp. zn. 15 C 82/2001, byla vedlejšímu účastníkovi pravomocně uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu ohledně ideálních 2/3 předmětné bytové jednotky za cenu 500 000 Kč, což vedlejší účastník dobrovolně nesplnil, zavkladování jejího vlastnického práva se brání již patnáct let, a to zejména množstvím účelových exekucí a dalšími obstrukcemi. Za této situace vedlejším účastníkem uplatněný požadavek na úhradu bezdůvodného obohacení za užívání bytové jednotky stěžovatelkou bylo nutno posoudit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, které nemůže požívat právní ochrany. Dle stěžovatelky se obecné soudy předloženou námitkou zabývaly nedostatečně, resp. ji zhodnotily nesprávně, pokud se odvolávaly na to, že jako první se chovala v rozporu s dobrými mravy stěžovatelka, když si násilím zpřístupnila bytovou jednotku a tuto začala užívat za účelem dalšího pronájmu. Stěžovatelka zdůraznila, že k otevření bytové jednotky přistoupila až po nabytí právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, navíc k tomu byla vyzvána společenstvím vlastníků jednotek. Pokud by se k danému kroku neuchýlila, hrozilo, že na bytové jednotce vznikne škoda. Krom řečeného, zákon nezakazuje spoluvlastníkovi byt užívat, v minulosti tak ostatně činil i vedlejší účastník. Skutečnost, zda je bytová jednotka pronajímána, nebyla dle stěžovatelky prokázána, jednalo se pouze o nepodložené tvrzení obecných soudů. Jak také stěžovatelka upozornila, obecné soudy omezily právo vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení s tím, že postupoval v rozporu s dobrými mravy. Tuto úvahu již ovšem nikterak nezohlednily v meritorním rozhodnutí, což představuje porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a shledal, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se v podstatě totožným návrhem stěžovatelky, po skutkové (bezdůvodné obohacení bylo vedlejším účastníkem požadováno pouze za jiné časové období) i argumentační stránce, v minulosti již zabýval, a to pod sp. zn. IV. ÚS 435/18. V usnesení ze dne 27. 3. 2018 Ústavní soud konstatoval, že "interpretace a aplikace podústavního práva nebyla obecnými soudy učiněna způsobem, který by byl důvodem kasace napadených rozhodnutí." K tomu dodal, že "obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi k řešené právní otázce ... a zároveň reagoval na stěžejní stěžovatelčiny námitky ... Je zjevné, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem již řadu let probíhají spory, zejména v souvislosti s vlastnictvím a užíváním předmětné bytové jednotky. K řešení těchto sporů jsou však příslušné obecné soudy a disponují jimi sami účastníci. Ústavní soud není další instancí obecné justice, která se zabývá civilními spory, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti a ústavně garantovaných práv, která v nyní posuzované věci nebyla porušena."
Od citovaných závěrů, s nimiž byla stěžovatelka jako účastnice předchozího řízení seznámena, nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani v nyní projednávaném případě. V podrobnostech proto dále na své usnesení ze dne 27. 3. 2018 odkazuje, považujíce za zbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu