ECLI:CZ:US:2018:1.US.463.18.1
sp. zn. I. ÚS 463/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Marcely Pánkové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 673/24, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1972/2017-286 ze dne 21. 11. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 60/2016-212 ze dne 21. 4. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 42 C 213/2010-173 ze dne 18. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované, obchodní společnosti NET4GAS, s.r.o., zaplacení částky ve výši 230 400 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v souvislosti s neoprávněným užíváním části jejího pozemku v katastrálním území Zeleneč žalovanou, a to v souvislosti s vedením vysokotlakého plynovodu ve vlastnictví žalované. Stěžovatelka požadovala úhradu za dobu dvou let před podáním žaloby, tj. od 6. 8. 2008 do 5. 8. 2010. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl jen co do výše 331,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna stěžovatelce zaplatit ještě dalších 41,47 Kč se stejným úrokem z prodlení, jinak rozsudek obvodního soudu ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž neshledal důvod se jakkoli odchýlit.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy nepřihlédly k žádným jí tvrzeným skutečnostem, dle nichž majetkový prospěch žalované vzniklý užíváním pozemku byl mnohem vyšší než přisouzená částka a že ta ani zdaleka neodpovídá obvyklému nájmu. Náhrada je dle jejího mínění až nebývale nízká. V této souvislosti znovu zpochybnila závěry znaleckého posudku, na jehož základě soudy rozhodly, a zopakovala svoji argumentaci stran výkladu právních předpisů v oblasti oceňování nemovitostí, stavebnictví i energetiky. Na jejím pozadí pak uvádí, že interpretace provedená soudy je nesprávná a poškozuje ji na jejím vlastnickém právu a spravedlivé ceně za užívání předmětného pozemku. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je v zásadě jen polemikou se závěry soudů o výkladu podústavního práva a postrádá ústavně právní rozměr. Jak je z odůvodnění rozsudků soudu prvního i druhého stupně (a koneckonců i usnesení Nejvyššího soudu) zřejmé, soudy patřičně reagovaly na výhrady stěžovatelky jak co do ocenění pozemku, včetně znaleckého dokazování, jakož i stanovení přiměřené výše bezdůvodného obohacení, tak i co do výkladu právních norem. Zejména odvolací soud podrobil odvolací argumenty stěžovatelky důslednému hodnocení a vysvětlil, proč výklad zastávaný stěžovatelkou neobstojí, resp. proč jí zmiňovaná zákonná ustanovení se na její případ nevztahují (např. otázka ochranného pásma, ocenění pozemku jako nikoli stavebního - viz str. 4 a 5 napadeného rozsudku městského soudu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto odůvodněním pouze nesouhlasí a trvá na jiném, pro ni příznivém právním výkladu, aniž by však předestřela, v čem je právní postoj zaujatý soudy extrémní či jinak neudržitelný (konkrétně se to týká aplikace §9 odst. 2 zákona o oceňování majetku ve znění rozhodném pro projednávanou věc, který za stavební pozemky ve smyslu oceňování nepovažuje pozemky zastavěné inženýrskými sítěmi). Za této situace však nelze jejím výtkám přiznat jakoukoli ústavně právní relevanci.
Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu