ECLI:CZ:US:2018:1.US.493.18.1
sp. zn. I. ÚS 493/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem se sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č. j. 30 Co 309/2017-71 ze dne 24. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j. 9 E 17/2017-53 ze dne 25. 8. 2017 o nařízení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel dále žádá, aby mu byla v případě jeho úspěchu ve věci přiznána náhrada nákladů řízení na právní zastoupení, které musel vynaložit v důsledku protiústavního postupu soudů.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí bylo odmítnuto podle §245 odst. 5 věta druhá o. s. ř., neboť stěžovatel v odvolání neuvedl skutečnosti, jež jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí rozhodné.
Stěžovatel s právními závěry soudu nesouhlasí. Namítá, že řízení proběhlé před podáním ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí i řízení jemu předcházející neobsahuje žádný prokazatelný důkaz, na jehož základě mohlo být ve věci rozhodnuto v jeho neprospěch. Nárok oprávněné v důsledku údajného neplnění vyživovací povinnosti stěžovatele je založen na důkazech, které nejsou věrohodné a jsou neprokázané. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sp. zn. 29 Co 213/2016 ze dne 22. 9. 2016 (exekuční titul) byl vydán v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že ústavní stížnost posoudil jako přípustnou, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce, není podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost přípustná. Usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení o nařízení exekuce proto, že stěžovatel neuvedl v odvolání žádné skutečnosti, které byly z hlediska podmínek nařízení exekuce rozhodné, se z hlediska přípustnosti opravných prostředků považuje za rozhodnutí, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (srov. obdobně sp. zn. IV. ÚS 2735/11).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Důvod odmítnutí odvolání v projednávané věci spočívá v tom, že stěžovatel neuvedl skutečnosti, jež jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí rozhodné, ačkoliv byl poučen, že pokud v odvolání nebudou uvedeny žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí, odvolací soud odvolání odmítne. Vzhledem k tomu, že stěžovatel spatřoval nesprávnost napadeného usnesení v nezákonném postupu v nalézacím řízení a v neexistenci dluhu (v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti), odvolací soud posuzoval odvolání stěžovatele pouze z hlediska splnění podmínek podle §245 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a odvolání odmítl.
Ústavní soud konstatuje, že uvedenému postupu není z ústavního hlediska co vytknout. Odvolací soud své závěry patřičně odůvodnil, uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Podstatou ústavní stížnosti především zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Námitky stěžovatele přitom fakticky směřují proti rozhodnutí vydanému v nalézacím řízením, tj. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. září 2016 č. j. 29 Co 213/2016-119, přičemž ústavní stížnost napadající právě toto rozhodnutí již byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 2994/17 odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl stěžovateli přiznat náhradu nákladů na právní zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu