ECLI:CZ:US:2018:1.US.517.18.1
sp. zn. I. ÚS 517/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Petra Bartheldiho, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 46/2018 ze dne 18. 1. 2018, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 8. 2. 2018 doručena ústavní stížnost, jejímž prostřednictvím se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně. Svým obsahem však přímo proti uvedenému usnesení nijak nebrojí, jde spíše toliko o výraz nespokojenosti stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů, resp. jejich kritiku.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ustanovení §30 odst. 1 citovaného zákona ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Obecně také platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění popsaného nedostatku (vady). Vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud nicméně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
V projednávané věci stěžovatel při předložení ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není zastoupen advokátem. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu přitom známo, že stěžovatel podal v minulosti již více než dvě stě ústavních stížností, a proto je mu povinnost právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem dobře známa. Stěžovatel byl ostatně o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen (např. ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3759/15, II. ÚS 292/16, II. ÚS 293/16, I. ÚS 879/16, II. ÚS 1616/16, I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16, II. ÚS 2505/16, II. ÚS 3285/16, III. ÚS 3785/16, I. ÚS 3878/16, III. ÚS 112/17, III. ÚS 715/17 a dalších).
V kontextu výše řečeného, aniž by znovu vyzýval stěžovatele k odstranění vad podání, se proto Ústavní soud uchýlil k přiměřené aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj