ECLI:CZ:US:2018:1.US.532.18.1
sp. zn. I. ÚS 532/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018, č. j. 29 Co 8/2018-417, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2016, č. j. 14 Nc 1229/2016-12, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2016, č. j. 29 Co 259/2016-47, byl předběžně upraven styk otce s nezletilým synem tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v sudém týdnu v sobotu od 14:00 do 17:00 hod a v neděli od 14:00 do 17:00, a to bez přítomnosti matky (stěžovatelky). Otec nezletilého převezme v místě bydliště matky a po skončení styku ho matce v bydlišti matky odevzdá a matka je povinna nezletilého na styk připravit a styk otci umožnit.
Vzhledem k tomu, že se otci nepodařilo styk s nezletilým pro jeho odpor realizovat, podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na výkon rozhodnutí. Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 14 Nc 1229/2016-351, rozhodl tak, že návrh otce na výkon rozhodnutí uložením peněžité pokuty matce nezletilého za nedodržení styku otce s nezletilým zamítl (výrok I.). Současně obvodní soud zamítl i návrh otce na to, aby soud podle ustanovení §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, uložil matce pokutu ve výši 50.000 Kč za každý zmařený styk a nařídil odnětí syna matce a jeho předání otci na dobu soudem určenou, vždy v termínu styku (výrok II.). Nalézací soud uzavřel, že v současné době nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zdali matka jako stěžejní vychovatel nezletilého M. porušila povinnost uloženou jí soudním rozhodnutím, která spočívá v přípravě nezletilého na styk s otcem. Soud neměl za prokázané, že by příčinnou negativního postoje nezletilého M. k otci bylo výlučně chování či úmyslné ovlivňování nezletilého M. ze strany matky.
K odvolání stěžovatele změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně, že matce byla za nerealizované styky otce s nezletilým uložena peněžitá pokuta ve výši 10.800 Kč (výrok I.). Současně byla matce uložena povinnost zaplatit otci na náhradě nákladů řízení částku 800 Kč (výrok II.). Odvolací soud v ústavní stížností napadeném usnesení popsal složitost vztahu mezi otcem a stěžovatelkou, přičemž poukázal na skutečnost, že styk otce s nezletilým se uskutečnil toliko jednou, a to v červnu 2016.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla celou řadu námitek, mimo jiné poukázala na to, že odvolací soud rozhodoval pouze na podkladě důkazů provedených a svědčících ve prospěch otce. Důkazy navržené matkou provedeny z velké části nebyly a ty, co provedeny byly, tak byly vyhodnoceny pouze jednostranně ve prospěch otce. Tím došlo k porušení zásady rovnosti stran a porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/14, podle něhož v případech, kdy ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že k přezkumu rodinně právních věcí přistupuje velmi zdrženlivě. Ve své podstatě do nich zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a díky bezprostřednímu kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé.
Ústavní soud ověřil, že se krajský soud věcí řádně zabýval a důkladně posuzoval, zda stěžovatelka plní povinnosti, které pro ni jako matku nezletilého vyplývají z vykonávaných rozhodnutí. Odvolací soud objasnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že stěžovatelka syna na styk s otcem řádně nepřipravuje, vztah s otcem nepodporuje a naopak jej negativně ovlivňuje.
Poukazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu III. ÚS 3462/14, nutno uvést, že tento vychází z odlišných skutkových okolností. Ty jsou v případě citovaného nálezu dány především věkem nezletilého dítěte a jeho schopností ve třinácti letech formulovat vlastní názor. To je zásadní rozdíl oproti projednávanému případu, kdy nebyl realizován styk otce s nezletilým dítětem, které mělo čtyři, resp. pět let. U takto malého dítěte nelze předpokládat vůli natolik samostatnou, aby se rozcházela s vůlí matky. V útlém věku je to právě matka, resp. rodič, jemuž je dítě svěřeno do péče, který představuje pro dítě "celý svět". Není pochyb o tom, že jak otec, tak i dítě mají právo se stýkat, role otce je pro zdravý vývoj dítěte prakticky nezastupitelná. Je to právě matka, kdo vybírá dítěti otce a proto by mu měla umět také vysvětlit, proč mu vybrala právě tohoto otce. Lze mít sice pochopení pro výhrady matky vůči otci, nicméně i ten má jistě své kladné stránky, jež by měla matka dítěti přiblížit. Nezletilé dítě zaujímá vůči otci negativní postoj, přičemž s ním nemá prakticky žádnou osobní zkušenost, z níž by mohl být tento postoj vyvozován.
Podle náhledu Ústavního soudu je třeba primárně apelovat na oba rodiče, aby svoji osobní zášť vůči sobě nepřenášeli na nezletilé dítě, neboť tímto svým přístupem jej mohou celoživotně zatížit. Je na zvážení otce, zda výkon ústavní stížností napadeného rozhodnutí přispěje k tomu, aby se jeho vztah s matkou, potažmo s dítětem, urovnal.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu