ECLI:CZ:US:2018:1.US.538.18.1
sp. zn. I. ÚS 538/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Romana Běleckého, zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 4, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 659/2017-125 ze dne 30. května 2017 a Okresního soudu v Prachaticích č. j. 21 C 302/2015-96 ze dne 15. února 2017, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Miloše Kříže, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník se v řízení před Okresním soudem v Prachaticích na stěžovateli domáhal zaplacení 108 700 Kč jako úplaty za montáž elektrické instalace. Okresní soud žalobě vyhověl v části 80 200 Kč. Dospěl k závěru, že stěžovatel s vedlejším účastníkem písemně uzavřeli smlouvu o dílo. V průběhu prací však došlo k ústnímu ujednání o odměně z původně sjednané odměny za množství instalovaných kabelů na odměnu hodinovou. Dále pak soud dospěl k závěru, že sjednané dílo bylo provedeno, přičemž doba jeho zpracování tvrzená vedlejším účastníkem v převážné míře odpovídá. Vedlejší účastník neprokázal pouze odpracovaný čas pracovníkem označeným jako "Misař" a existenci dohody o hrazení cestovních nákladů. V této části tak soud žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatele rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel v části brojil proti skutkovým závěrům a z hlediska jeho právních námitek se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací činnosti dovolacího soudu.
3. Proti výše uvedenému rozhodnutí okresního a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení těchto práv spatřoval v tom, že skutkové závěry okresního soudu byly založeny na důkazech, které k takovým závěrům vést nemohly. Okresní soud se nevypořádal s rozpory v důkazech a bez důvodu neprovedl všechny relevantní důkazy. Skutkové a právní závěry tedy jsou v extrémním rozporu s důkazy.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a protokoly o jednání; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný (stěžovatel nemusel napadnout rozhodnutí Nejvyššího soudu založené na jeho uvážení, srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však avšak zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. K námitkám stěžovatele lze stručně uvést, že z napadeného rozhodnutí a protokolu o jednání z 28. 11. 2016, na nějž se stěžovatel odvolával, plyne, že soud důkazní návrh stěžovatele zamítl pro nadbytečnost. Rozsah odvedených prací a potřebný čas zjistil z dosud provedených důkazů stavebními deníky a výslechem svědků. Skutečnosti, které podle stěžovatele plynou z neprovedeného důkazu, byly okresnímu soudu známy - v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že k závěru o provedení prací ve dnech nezapsaných ve stavebním deníku dospěl právě na základě svědeckých výpovědí. Důvody, pro které nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny, tak odpovídají požadavkům judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].
6. Namítal-li stěžovatel, že v "protokolu není uvedeno, že by těmito doklady byl proveden důkaz", zjevně tomu nelze přisvědčit. Protokol jasně uvádí, že byl "sdělen obsah stavebního deníku", což je zákonem výslovně předvídaný způsob provádění důkazu listinou (§129 odst. 1 občanského soudního řádu). I kdyby však tuto skutečnost protokol neuváděl, jen tím by zjevně nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatele. Podstatné je totiž to, jak soud fakticky postupoval (tedy zda byl listinami proveden důkaz). Protokol o jednání jako veřejná listina tak nabývá na významu, pokud účastník řízení relevantním způsobem zpochybní postup soudu při jednání a z protokolu (či zvukového záznamu) je tak třeba zjistit, co se před soudem skutečně událo (nález sp. zn. III. ÚS 3816/16 ze dne 21. 3. 2017). Zde však pochybnost není, neboť obsah protokolu o jednání je jasný. Stěžovatel a jeho zástupce se ostatně tohoto jednání ani neúčastnili, takže stěží mohou přinést relevantní pochybnosti o jeho průběhu.
7. Co se týče námitek proti skutkovému zjištění, že hodinová odměna byla sjednána za všechny zúčastněné spolupracovníky vedlejšího účastníka, ne jen za účast vedlejšího účastníka, setrvale platí, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
8. Lze tak jen uvést, že toto skutkové zjištění zjevně má argumentační oporu v provedených důkazech svědeckými výpověďmi: okresní soud srozumitelně a logicky vysvětlil, čemu a proč uvěřil. Stěžovatel se také prakticky nijak nevymezil vůči prima facie rozumné úvaze krajského soudu, podle něhož je z pohledu stěžovatele (jeho povinnosti zaplatit odměnu za hodinu provedené práce) ve výsledku stejné, zda vedlejší účastník strávil prací kratší dobu díky pomoci placených spolupracovníků, nebo zda by vedlejší účastník dílo prováděl sám násobně delší dobu, za niž by mu stále náležela odměna.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu