ECLI:CZ:US:2018:1.US.565.18.1
sp. zn. I. ÚS 565/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 29, Krnov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2017 č. j. 6 To 358/2017-254, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. d) a písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Ústavní soud k věci vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 3 T 54/2015, z něhož zjistil následující.
3. Proti stěžovateli probíhalo trestní stíhání pro skutek (zkráceně popsáno) spočívající v tom, že dne 26. 3. 2014 kolem 7:22 hodin řídil osobní motorové vozidlo a ačkoli před přechodem pro chodce registroval po chodníku se pohybující neznámé dítě a před sebou jedoucí jiné vozidlo, nepřizpůsobil rychlost jízdy a po zastavení vozidla před ním před přechodem pro chodce ve snaze umožnit dítěti vozovku přejít, vlastní vozidlo stěžovatel neubrzdil a narazil do vozidla před sebou, přičemž řidička vozidla před ním utrpěla poranění krční páteře. Skutek obžaloba kvalifikovala jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 6. 2015, č. j. 3 T 54/2015-169, které nabylo právní moci dne 21. 7. 2015, bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání proti stěžovateli, přičemž byla stanovena zkušební doba v trvání dvou roků. Stěžovatel uhradil na účet soudu částku 20 000 Kč určenou na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání měla skončit dne 21. 7. 2017.
4. Po uplynutí zkušební doby se soud zabýval otázkou, zda stěžovatel v jejím průběhu vedl řádný život. Z evidenční karty řidiče soud zjistil, že se stěžovatel ve zkušební době dopustil dvou přestupků na úseku dopravy, když řídil v obci rychlostí 68 km/h a nerespektoval dopravní značení "Stůj, dej přednost v jízdě". Blokové pokuty v obou případech uhradil na místě. Soud konstatoval, že v případě stěžovatele nelze s ohledem na přestupkové jednání rozhodnout o tom, že se ve zkušební době osvědčil. S ohledem na charakter přestupků a k uhrazení blokových pokut ale soud dospěl k závěru, že je namístě výjimečně rozhodnout o prodloužení zkušební doby, aby stěžovatel mohl dát najevo, že se jedná o ojedinělá vybočení a že je ukázněným řidičem. Proto usnesením ze dne 4. 9. 2017, č. j. 3 T 54/2015-246, rozhodl tak, že se podle §308 odst. 1 tr. ř. podmíněné zastavení trestního stíhání ponechává v platnosti a zkušební doba podmíněného zastavení se prodlužuje o jeden rok.
5. Proti usnesení podal stížnost státní zástupce. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením usnesení soudu prvého stupně zrušil a nově rozhodl, že se podle §308 odst. 1 tr. ř. pokračuje v trestním stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť se stěžovatel během zkušební doby neosvědčil a důvody pro výjimečné prodloužení zkušební doby nejsou dány.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně vyhodnotil hmotněprávní podmínku vedení řádného života. Odkazuje na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. 4 To 183/97, podle něhož údajně pro konstatování neosvědčení se ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání pro skutek související s dopravou, zpravidla nebude skutečnost, že se dopustil dopravního přestupku sama o sobě stačit k závěru, že obviněný nevedl řádný život a tudíž se neosvědčil. Okolnosti přestupku by měly být podrobněji objasněny. Připomíná dále nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1202/2017, který se vztahuje k problematice nařízení výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody podle §329 a násl. tr. ř., ale jeho závěry lze podle názoru stěžovatele zcela použít i pro jeho případ pokračování v trestním stíhání. V něm je mimo jiné uvedeno, že ani spáchání dalšího trestného činu nemůže automaticky znamenat nařízení výkonu trestu. Ostatní faktory vedení řádného života, jako páchání přestupků či neplacení nákladů řízení, mohou hrát pouze vedlejší roli. Obecný soud v napadeném rozhodnutí však zohlednění principu individualizace neprovedl a postupoval automaticky rozhodnutím o pokračování v trestním stíhání. Stěžovatel dále poukazuje na judikáty Nejvyššího soudu (R 53/1961 a R 15/1964).
7. V usnesení sp. zn. III. ÚS 401/12 Ústavní soud uvedl, že kritérium vedení řádného života v sobě zahrnuje kromě bezúhonnosti ve smyslu absence naplnění skutkové podstaty trestného činu nebo správního deliktu také bezúhonnost v rovině civilní a že tedy i nedostatek v občanskoprávní bezúhonnosti je způsobilý založit důvod, pro který pokračovat v podmíněně zastaveném trestním stíhání lze. Obecnému soudu tak stěžovatel vytýká, že se otázkou jeho občanskoprávní bezúhonnosti nezabýval a závěr o nevedení řádného života je tak neúplný.
8. Soud by se měl podle názoru stěžovatele věnovat i otázce plnění všech občanských, rodinných a pracovních povinností za účelem zjištění, zda spáchané protiprávní jednání bylo jen mimořádným vybočením. To je pak nutné hodnotit v souvislostech a s ohledem na jeho závažnost. Soud měl podle jeho názoru zohlednit i fakt, že stěžovatel je řidičem z povolání, kdy v současnosti ujede pravidelně až 25 000 km za měsíc. S ohledem na počty kilometrů najetých v posuzovaném období, nejedná se podle jeho názoru zcela jistě o vybočení z řádného vedení života. Rozvádí dále, jak k oběma přestupkům došlo. Připomíná, že jako řidič pracuje posledních deset let a s jinou prací nemá zkušenosti. Pokud by mu byl udělen trest zákazu řízení, ocitl by se i se svou družkou a její sedmnáctiletou dcerou, které jsou na něj odkázány, ve finanční tísni.
9. Okresnímu soudu dále vytýká, že o zahájení řízení podle §308 odst. 1 tr. ř. rozhodl až po uplynutí zkušební doby, ačkoli informace o přestupcích měl k dispozici již předtím. Podle názoru stěžovatel tak k zahájení řízení podle §308 odst. 1 tr. ř. již nemělo vůbec dojít.
10. Stěžovatel dále namítá, že pokud stížnostní soud hodlal zcela změnit rozhodnutí soudu prvého stupně, měl ve věci nařídit veřejné zasedání, a to i s ohledem na dopad, který pokračování v trestním stíhání na stěžovatele jistě bude mít. S ohledem na princip individuality měl soud provést rozsáhlejší dokazování než jen přečtení protokolů a jiných písemností ( §243 tr. ř. ). Soud měl podle jeho názoru provést i jiné důkazy (např. výslech stěžovatele a jeho družky), což v neveřejném zasedání provést nelze. Stěžovatel tak neměl možnost se k věci vyjádřit, čímž byla dotčena zásada kontradiktornosti řízení. Rozhodnutí stížnostního soudu považuje za překvapivé.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Proto se řídí požadavky zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, a to zejména v situacích, kdy dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již jiným způsobem, procesními prostředky, jež vycházejí z příslušných procesních norem, napravit nelze.
13. Podmíněné zastavení trestního stíhání představuje tzv. mezitímní rozhodnutí, jímž není rozhodnuto o vině (a trestu) a jímž není trestní stíhání ani pravomocně skončeno jinak (viz Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2319, 2320). O vině a trestu se nerozhoduje ani rozhodnutím o pokračování v trestním stíhání, jež představuje ve své podstatě procesní rozhodnutí reflektující skutečnost, že (ve zkušební době) nebyla splněna podmínka, aby trestní stíhání bylo skončeno tzv. odklonem.
14. Z hledisek mezí ústavněprávního přezkumu, jež byly výše vyloženy, plyne, že jeho předmětem rozhodnutí o pokračování trestního stíhání zásadně není, neboť jde o otázku svojí povahou procesní provenience, jejíž posouzení náleží do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Případná ingerence Ústavního soudu se v tomto stádiu trestního řízení omezuje na nápravu zcela extrémního vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv (srov. mutatis mutandis např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011 ve věci sp. zn. IV. ÚS 252/11). O takový případ však v projednávané věci nejde.
15. K argumentaci stěžovatele lze rovněž dodat odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), v němž je řešena otázka, zda zahájení trestního stíhání ve srovnání s podmíněným odložením podání návrhu na potrestání (v posuzovaném případě se jedná o jiný typ odklonu, nicméně s totožnými důsledky) je pro stěžovatele "změnou k horšímu". Tuto otázku Ústavní soud označil za čistě spekulativní a ve své kategorické podobě nesprávnou. Zahájené trestní stíhání může totiž ve výsledku skončit také zastavením trestního stíhání nebo zproštěním obžaloby, což jsou nepochybně příznivější varianty, než je podmíněné odložení podání návrhu na potrestání (či podmíněné zastavení trestního stíhání). Toto rozhodnutí nelze vůbec porovnávat s rozhodnutím o zahájení trestního stíhání prizmatem společného referenčního hlediska, tj. hlediskem "prospěchu" (výhodnosti) pro osobu, jíž se tato rozhodnutí týkají. Obě tato srovnávaná rozhodnutí nezpůsobují žádný okamžitý a definitivní výsledek řízení, vedou toliko k volbě jiné procesní formy řízení; jaký bude mít zvolená varianta řízení konečný dopad do sféry osobnostních práv podezírané či obviněné osoby, je v okamžiku rozhodování nejisté. Uplatnění námitky zákazu reformatio in peius ve vztahu k rozhodnutí o volbě jednoho z alternativních způsobů vyřizování trestních věcí je tak nepřípadné.
16. Zkušební doba stanovená ve smyslu §307 tr. ř. slouží k potvrzení předpokladu, že v daném případě není třeba postupovat řádným, obvyklým způsobem, a že je možné vyřídit věc odklonem. Pokud obviněný či obžalovaný nevyhoví uloženým omezením, rozhodne soud, že se neosvědčil. Usnesení o neosvědčení a rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání má za následek další postup podle trestního řádu. Ústavní soud jen současně upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení.
17. I z tohoto pohledu nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že jeho případ je bez dalšího nutné vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1202/2017, který se vyjadřuje k podmínkám pro vydání konečného rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody podle §329 a násl. tr. ř. Nosné argumenty nálezu vycházejí z konstatování, že není reálné požadovat, aby chroničtí recidivisté naráz přešli z kriminální dráhy na dráhu spořádaného občana, a že nelze nastavit hranici osvědčení v rámci zkušební doby tak, aby byla pro významnou část recidivistů reálně nedodržitelná; neboť není možné požadovat po odsouzených, aby najednou byli dokonalí a beze zbytku dodržovali vytčený program. V nyní posuzovaném případě se jedná o odlišnou situaci. Na stěžovatele soud zcela jistě nemohl pohlížet jako na chronického recidivistu, naopak v jeho případě se soud rozhodl využít tzv. odklon v trestním řízení. Ten umožňuje za splnění předem stanovených podmínek zahrnujících i kritérium zhodnocení osoby obviněného s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu odchýlení od běžného průběhu řízení se záměrem nedospět při dodržení podmínek vedení řádného života v průběhu zkušební doby k vyslovení viny, a tím k uložení klasické trestní sankce. Jsou zde proto důvody, aby naplnění podmínek pro osvědčení se ve zkušební době bylo v tomto případě posuzováno přísněji.
18. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci stížnostního soudu, vedenou v rovině práva podústavního. V části se týká i argumentace soudu prvého stupně, neboť ten dospěl rovněž k závěru, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil. Odlišně soudy ve věci rozhodující posoudily toliko otázku, zda s ohledem na okolnosti případu a osobu stěžovatele je namístě zvolit zcela výjimečnou možnost prodloužit zkušební dobu o další rok (ve smyslu ustanovení §308 odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudu prvého stupně přitom stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadá, byť zároveň tvrdí, že podle jeho názoru podmínku vedení řádného života splnil.
19. Oba obecné soudy se zabývaly otázkou, zda stěžovatel ve zkušební době vedl řádný život. I soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že se stěžovatel v průběhu zkušební doby uložené pro přečin v dopravě dopustil dvou přestupků na úseku dopravy a nelze proto rozhodnout o tom, že se osvědčil. Vzhledem k charakteru přestupků a uhrazení blokových pokut se soud rozhodl využít výjimky z pravidla, že v případě neosvědčení se v trestním stíhání pokračuje a stěžovateli prodloužil o jeden rok uloženou zkušební dobu. Ke stížnosti státního zástupce se stížnostní soud hlouběji zabýval osobou stěžovatele. Zohlednil údaje z výpisu z rejstříku trestů, v němž má stěžovatel čtyři záznamy. Z evidenční karty řidiče soud zjistil, že stěžovatel má celkem pět záznamů. Poslední dva přestupky, které stěžovatel spáchal ve zkušební době, soud v tomto světle vyhodnotil jako závažnější a stěžovatele označil za nedisciplinovaného řidiče. Potvrdil tak závěr soudu prvého stupně, že stěžovatel nevedl řádný život, a vzhledem k jeho osobě neshledal podmínky pro další zcela výjimečné beneficium prodloužení zkušební doby. Stěžovateli lze přisvědčit v závěru, že je pro úvahy soudu nutné hledisko individualizace. Je tedy zřejmé, že okolnosti každého jednotlivého případu v praxi budou jedinečné. Z obsahu napadeného rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že došlo k pochybení ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy i judikatura Ústavního soudu.
20. Za vyjeveného přesvědčení stížnostního soudu, které získal ze spisového materiálu, se jevilo jako nadbytečné provádět další dokazování. Tento závěr (a maiore ad minus) podporuje i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 401/12, na nějž stěžovatel odkazuje. Podle něj nelze ztrácet ze zřetele, že kritérium "vedení řádného života" (§308 odst. 1 tr. ř.) zahrnuje kromě bezúhonnosti ve smyslu absence naplnění skutkové podstaty trestného činu nebo správního deliktu též "bezúhonnost" v rovině "civilní", ve smyslu respektování norem občanských, společenských či rodinných, aniž by zde byl nezbytný průmět do poměrů trestněprávních či správně sankčních. Jinak řečeno, i nedostatek této občanskoprávní bezúhonnosti je způsobilý založit důvod, pro který pokračovat v podmíněně zastaveném trestním stíhání lze. V uvedeném případě totiž rozhodnutí pokračovat v trestním stíhání státní zástupkyně učinila s odkazem na obsah trestního oznámení přijatého policejním orgánem a jím provedeného šetření, na jehož podkladě došlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele, aniž by o jeho vině ze spáchání trestného činu či přestupku rozhodl v danou chvíli již soud či jiný orgán. Ústavní soud k tomu konstatoval, že jestliže se popis jednání stěžovatele, které státní zástupci doplnili - alespoň v minimální míře - poukazy na konkrétní důkazní prameny, implikuje možnost porušení i těchto - "ne-trestních" - norem (srov. §11 a násl. obč. zák. - tehdy účinného), není pro zásah Ústavního soudu důvod, jenž - se zřetelem k výše konstatovaným omezením ústavněprávního přezkumu probíhajícího trestního řízení - by byl dostatečně silný.
21. Podle ustanovení §232 tr. ř. soud rozhoduje ve veřejném zasedání jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Pro rozhodování o stížnosti trestní řád rozhodování ve veřejném zasedání nezavádí. S ohledem na skutečnost, že pro jeho rozhodnutí plně postačovaly materiály, které byly obsahem spisu, odpovídal jeho postup úpravě trestního řádu. Stěžovateli byl obsah spisu znám a byly mu známy i výhrady státního zástupce k závěru soudu prvého stupně o tom, že se přes závěr, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil, mimořádně aplikuje výjimečné prodloužení zkušební doby (stížnost byla advokátu stěžovatele doručena). Vzhledem k tomu, že stížnostní soud pouze změnil pohled ohledně splnění podmínek pro výjimečné beneficium a žádná další skutková zjištění nebyla nutná, bylo vyřízení stížnosti bez nařízení jednání i ústavněprávně konformní.
22. Ohledně doby, kdy může soud prvého stupně posuzovat průběh zkušební doby, které stěžovatel zmiňuje, aniž přitom rozhodnutí soudu prvého stupně napadá petitem, lze dodat, že pozitivní rozhodnutí o osvědčení lze učinit až po uplynutí celé zkušební doby. Naproti tomu rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání může být vydáno kdykoli v průběhu zkušební doby a nejpozději až do jednoho roku od jejího uplynutí (§308 odst. 2 tr. ř. ).
23. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné není.
24. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
25. Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovateli "přiznal" náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu