ECLI:CZ:US:2018:1.US.574.18.1
sp. zn. I. ÚS 574/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. N., zastoupené JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Praha 7, Osadní 12a, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 328/2017-189 ze dne 22. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, 4, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 303/2016-141 ze dne 22. 5. 2017 ve věci úpravy poměrů nezletilých dětí.
Z ústavní stížnosti a rozhodnutí soudů se podává, že odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, kterým byly nezletilé dětí svěřeny do výchovy matky; ve výroku, kterým bylo určeno výživné na každé z dětí ve výši 30 000 Kč, byl rozsudek změněn tak, že otec je povinen přispívat na každé nezletilé dítě částkou 15 000 Kč, s tím že částka 5 000 Kč připadne každému dítěti na spoření a částka 10 000 Kč na každé dítě bude zasílána k rukám matky.
Stěžovatelka se změnou výše výživného nesouhlasí. Namítá, že odvolací soud při hodnocení důkazů vedoucích k prokázání příjmů otce bez náležitého odůvodnění favorizoval potvrzení o výši jeho příjmu cca 208 000 Kč měsíčně, které otec předložil v odvolacím řízení, aniž by se náležitým a hodnověrným způsobem vypořádal s dalšími důkazy, které předložila stěžovatelka v řízení před soudem prvého stupně, které prokazují zcela jinou výši příjmu a životní úrovně otce nezletilých. K tomuto důkazu soud neměl přihlížet pro jeho zjevnou účelovost a nevěrohodnost. Poukazuje na to, že otec v pozici kapitána Airbusu 320 společnosti Flynas musí vydělávat více, než je uvedeno v přiloženém potvrzení. Toto přesvědčení stěžovatelka dokládá inzeráty leteckých společností a internetovým článkem, z nichž by měla obecně vyplývat vyšší částka, kterou dosahují piloti v pozici kapitána Airbusu 320. Stěžovatelka ani nevěří výši otcem uváděných výdajů. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05). Ústavní soud ve své judikatuře (např. sp. zn. II. ÚS 2932/13 a I. ÚS 4130/17) rovněž uvedl, že soud není povinen za účelem ověření toho kterého tvrzení účastníka provádět rozsáhlé dokazování, může tak činit i posouzením tvrzení na pozadí vlastní percepce toho, co je v něm obsaženo (kupř. věrohodnost svědeckých výpovědí), obzvláště uváží-li se, že jde o nesporné řízení ve věci upravené rodinným právem a současně též o otázku, kterou je soudce schopen relativně samostatně vyhodnotit a která nevyžaduje zvláštní odborné znalosti (srov. §127 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů a je-li ústavní stížnost založena pouze na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům rodičů či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15, II. ÚS 2339/17, II. ÚS 1900/17, IV. ÚS 1452/16).
Ústavní soud konstatuje, že ohledně výživného bylo civilními soudy provedeno pečlivé dokazování. Odvolací soud uvedl, že přihlédl i k důkazům provedeným před soudem prvního stupně a dokazování doplnil o potvrzení o příjmu otce, které otec s ohledem na požadavky zaměstnavatele dosud nedoložil. K námitkám stěžovatelky uvedl, že nebyly předloženy důkazy, které by jí tvrzenou nevěrohodnost tohoto potvrzení dokazovaly. Soud uvážil majetkové poměry otce, jeho vyživovací povinnosti k dalším dvěma nezletilým dětem z předchozího manželství, na něž přispívá částkou 14 000 Kč na každé dítě měsíčně. Zvážil aktuální potřeby nezletilých dětí s ohledem na jejich věk, zdravotní stav a zájmy. Rovněž připomněl, že je potřeba stanovit výživné v takové výši, aby ho bylo možné zvyšovat adekvátně s věkem dětí. Výše výživného nyní zcela pokrývá jejich potřeby a matka má možnost nastoupit do zaměstnání či využít brigád.
Ústavní soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Předmětem řízení byl právě spor o výši výživného na nezletilé děti, kdy oba účastnící řízení prokazovali odlišnou potřebnost dětí a opodstatněnost odlišné výše výživného. Během řízení měli možnost se vyjadřovat k návrhům protistrany a stěžovatelka se vyjádřila k odvolání otce i k přiloženému potvrzení o příjmech. Za dané situace, skutečnost, že odvolací soud poté, co vzal v úvahu dokazování provedené soudem prvního stupně, které doplnil o nově předložený důkaz - potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů - nečiní jeho rozhodnutí překvapivým.
Podstatu ústavní stížnosti pak představuje pouze polemika stěžovatelky s právními závěry soudu, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před civilními soudy. Stěžovatelka se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru odvolacího soud způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, přičemž své rozhodnutí patřičně odůvodnil. Skutečnost, že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výživného na nezletilé děti, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu