ECLI:CZ:US:2018:1.US.588.18.1
sp. zn. I. ÚS 588/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Metrostav a.s., se sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 2068/2017-599, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016 č. j. 5 Co 3/2016-573 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015 č. j. 34 C 149/2007-479, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
Městský soud v Praze napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem, v právní věci žalobce proti žalované (dále jen "stěžovatelka") o ochranu autorských práv, uložil stěžovatelce povinnost zdržet se užívání jakýchkoli vyobrazení obsahujících napodobení ve výroku specifikované papírenské normy, používání ve výroku specifikovaného vyobrazení společnosti Metrostav a používání ve výroku specifikovaného písma, a to do jednoho roku (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci 1 000 000 Kč (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 500 000 Kč (výrok III.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 162 449,14 Kč (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky proti vyhovujícím výrokům I. a II. a souvisejícímu výroku o nákladech řízení IV. napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil a ve výrocích II. a IV. ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba v rozsahu zdržovacích nároků je důvodná. Zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce pro stěžovatelku vytvořil logotyp a vizuální styl, zachycený v tzv. Manuálu vizuálního díla Metrostav, které jsou autorskými díly ve smyslu §1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (dále jen "autorský zákon"); současně ji smluvně poskytl výhradní licenci k užívání děl samostatně, ve spojení nebo v souboru s jinými díly autorského či neautorského charakteru způsobem nesnižujícím hodnotu díla při zachování základních atributů a barevnosti díla. Konečně bylo také prokázáno, že stěžovatelka bez konzultace s autorem díla (žalobcem) do Manuálu zasáhla, a to změnou písma a začleněním schémat archu podle normy ISO 216 DIN 476, čímž došlo k porušení podstaty vizuálního stylu vytvořeného žalobcem a dehonestaci jeho původního díla. Byly tak naplněny předpoklady, za nichž se autor může domáhat nároků, které mu zákon přiznává pro případ neoprávněného zásahu do jeho díla ve smyslu §40 autorského zákona. Výrok II. o poskytnutí zadostiučinění v penězích naopak pro nepřezkoumatelnost zrušil.
Stěžovatelka podala proti té části výroku uvedeného rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovolací soud poukázal na to, že dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je podmíněno okolnostmi v něm uvedenými a ve vztahu k nim připomněl judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Stěžovatelka pouze polemizuje se závěry znaleckého posudku a s jeho hodnocením soudem prvního stupně, které převzal též soud odvolací; tyto výtky však nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto konstatoval zřejmost nenaplnění žádného ze stěžovatelkou uplatněných případů přípustnosti dovolání a dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
III
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve shrnula podstatu souzené právní věci, dosavadní procesní vývoj a poukázala na klíčový význam znaleckého posouzení odborných otázek i na nutnost jeho kritické analýzy soudem. Obdobně se kriticky vyjádřila k formulaci zdržovací části výroku I. napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, které bylo aprobováno Vrchním soudem v Praze a na jeho vztah k předmětu sporu, což vede k možné libovůli v soudním rozhodování.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. V relevantních částech odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně uvedly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z pohledu soudy uvedených konstatování se argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje.
Ústavní soud současně musí procesně vycházet z toho, že stěžovatelka podala dovolání (pouze) proti té části výroku uvedeného rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., zatímco proti té části jeho výroku, kterou byly zrušeny výroky II. a IV. soudu prvního stupně, tak neučinila; proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka (ani žalobce) nepodala ani odvolání. Ústavní stížnost, jak vyplývá z jejího petitu, však stěžovatelka podala proti všem třem výše uvedeným rozhodnutím, aniž by z právě připomenutých skutečností vycházela, resp. je aprobovala.
Ústavní soud proto v prvé řadě musí ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 2068/2017-599 - kterým rozhodoval o dovolání proti té části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016 č. j. 5 Co 3/2016-573, jímž jako odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. - připomenout svou ustálenou judikaturu. Podle ní postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu, která reflektovala dovolací námitky, a jim uváděná judikatura nevykazuje ústavněprávní deficity a ústavní stížnost je za této situace zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k výrokům II. a IV. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015 č. j. 34 C 149/2007-479 Ústavní soud uvádí, že se jedná o výroky, které byly zrušeny napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016 č. j. 5 Co 3/2016-573 a byly vráceny soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, jež se uplatní v případě ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, IV. ÚS 3256/10, III. ÚS 256/11, III. ÚS 1492/13). Stěžovatelka tedy za dané situace nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tudíž v této části směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Obdobné lze dovodit i v případě, kdy petit ústavní stížnosti (nerozlišeně) směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015 č. j. 34 C 149/2007-479 a tedy také proti jeho výroku III., vůči němuž nebylo podáno odvolání a nedošlo tedy ani vyčerpání takového opravného procesního prostředku, který stěžovatelce zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu