ECLI:CZ:US:2018:1.US.628.18.1
sp. zn. I. ÚS 628/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Martin Buček AUTOSERVIS s.r.o., se sídlem Pasteurova 935/8a, Olomouc, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 16, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2017 č. j. 65 A 80/2015-63 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 6 As 117/2017-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, kterým se při ukládání pokuty za správní delikt podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), nepodařilo s jistotou prokázat, který subjekt se měl dopustit správního deliktu, a v pochybnostech o pasivně legitimovaném subjektu nebylo použito zásady in dubio pro reo. K porušení výše uvedených ústavně zaručených práv došlo podle stěžovatele i tím, že uvedený nesprávný postup správních orgánů byl následně aprobován správními soudy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, rozhodnutím č. j. ČOI 90384/15/O100/3100/14/15/Hl/Št ze dne 30. 9. 2015 zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí ředitele Inspektorátu České obchodní inspekce Moravskoslezského a Olomouckého kraje ze dne 1. 7. 2015 č. j. 72666/15/3100/R, 01 62/Vit, kterým byla uložena pokuta ve výši 240 000 Kč. Šlo o porušení §4 odst. 3 v návaznosti na §5 odst. 1 písm. a) a naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se dne 6. 11. 2014 stěžovatelka dopustila tím, že v provozovně Autobazaru U Podjezdu 1, Olomouc, v postavení prodávajícího při prodeji automobilu zn. ŠKODA Octavia Combi 1,9 TDI, uvedla, že předmětné vozidlo nebylo havarované a že udaný stav tachometru (193 500 km) odpovídá skutečnosti, přičemž se tyto informace ukázaly jako nepravdivé. V záhlaví označenými rozsudky Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, jež stěžovatelka uplatnila v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti postupu České obchodní inspekce. Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou nesprávného vymezení pasivní věcné legitimace subjektu, který se měl dopustit správního deliktu. Správní soudy uzavřely, že pro účely naplnění předmětné skutkové podstaty správního deliktu podle zákona o ochraně spotřebitele je zcela nepodstatné, kdo z hlediska soukromého práva byl vlastníkem zboží, které bylo nabízeno. S odkazem na relevantní judikaturu Soudního dvora EU (např. rozsudek ze dne 13. 11. 1990, věc C-106/89 nebo rozsudek ze dne 3. 10. 2013, věc C-59/12) správní soudy správně dovodily, že definici prodávajícího obsaženou v zákoně o ochraně spotřebitele je nutné vykládat a aplikovat mimořádně široce v souladu s příslušnou unijní úpravou, která představuje předobraz pro vnitrostátní úpravu.
K tomu Ústavní soud dodává, že obdobně i zdejší soud dospěl k závěru, že povinností soudní moci je interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1996/13).
Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelky došly oba soudy k závěru, že Česká obchodní inspekce nepochybila a její rozhodnutí o uložení pokuty podle zákona o ochraně spotřebitele bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Jak krajský, tak i kasační soud na námitky stěžovatelky náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu