ECLI:CZ:US:2018:1.US.630.17.1
sp. zn. I. ÚS 630/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Lechnera, zastoupeného Mgr. Michalem Kaánem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dómská 124/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4561/2016-328 ze dne 6. prosince 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 304/2014-215 ze dne 16. října 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 317/2009-178 ze dne 29. dubna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 domáhal zaplacení částky 8 868 880 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení. Obvodní soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze následné odvolání v části odmítl, ve zbylé části rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
2. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro vady, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání: neuvedl žádnou konkrétní otázku procesního práva a neuvedl konkrétní rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího, městského a obvodního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy nerozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal výši škody a příčinnou souvislost s nepřiměřenou délkou řízení. Výše škody však byla prokázána znaleckým posudkem, soud pak odmítl provést výslech svědkyně k vysvětlení závěrů tohoto posudku. Souvislost mezi nepřiměřenou délkou soudního řízení a vzniklou škodou spočívá v tom, že stěžovatel nemohl v podnikání disponovat s částkou, která byla předmětem žaloby. Stěžovatel se tak dostal do druhotné platební neschopnosti, byla proti němu vedena exekuce a byla poškozena jeho pověst. V řízení před obecnými soudy tedy došlo k neúplnému dokazování a nesprávnému hodnocení důkazů.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a zejména dovoláním stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) dospěl k závěru, že (1) odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti pro vady není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; (2) Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jeho dovolání je tak po právu odmítnuto, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; (3) Předpoklady přípustnosti dovolání mohou být vymezeny nikoliv pouze ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, ale též vůči ustálené judikatuře Ústavního soudu.
6. Ústavní soud proto nejprve hodnotil, zda Nejvyšší soud neodmítl dovolání neoprávněně: pokud stěžovatel podal včasné a bezvadné dovolání, postupem Nejvyššího soudu by mu byl odepřen přístup k soudu. Pokud stěžovatel podal vadné dovolání, které bylo po právu odmítnuto, nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Nebylo by tak prostoru pro zkoumání námitek směřujících k meritornímu posouzení věci nalézacím a odvolacím soudem.
7. Z dovolání stěžovatele Ústavní soud zjistil, že stěžovatel městskému soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci s tím, že "rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu." Konkrétní otázku procesního práva stěžovatel nijak explicitně nevymezil, podle obsahu dovolání ji pak zřejmě spatřoval v neprovedení některých důkazů, tedy vadách řízení. Konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu (k tomu srov. odst. 12-13 usnesení sp. zn. I. ÚS 13/15 ze dne 19. 12. 2017) stěžovatel nezmínil.
8. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu (citace zákonného ustanovení nestačí, neboť vypovídá toliko o tom, jaké jsou zákonné předpoklady přípustnosti, nikoliv o tom, v čem dovolatel jejich splnění spatřuje; z mnoha srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). Stěžovatel také zjevně neuvedl, jaký je podle jeho názoru vztah judikatury Nejvyššího soudu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (byť jde o jasný zákonný požadavek napomáhající dosažení účelu dovolacího řízení, srov. odst. 35 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. V citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (odst. 59-63), Ústavní soud uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím nižších soudů je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v §238 občanského soudního řádu.
10. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí a postupu městského a obvodního soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně jeho práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) ve spoj s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu