ECLI:CZ:US:2018:1.US.640.18.1
sp. zn. I. ÚS 640/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Prof. MUDr. Drahoslavy Pešta Kohl, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 64/2017-33 ze dne 4. 1. 2018 a o návrhu na zrušení §73 odst. 2 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i navazující právo na ochranu před zásahy státní moci do výkonu práva na rodinný a soukromý život dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny.
Z přiložených podkladů vyplývá, že rozhodnutím č. j. MHMP 1052335/2016, sp. zn. S-MHMP 352126/2016 ZIO ze dne 13. 6. 2016 Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskoprávní, zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru matrik č. j. ÚMČP1 11866/2016 ze dne 21. 1. 2016, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o povolení změny příjmení z dosud užívaného "Pešta Kohl" na příjmení "Altenburg Kohl" podle §72 odst. 1, 2 a §73 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o matrikách"). Oba správní orgány shodně konstatovaly, že nebyly splněny zákonné podmínky pro změnu příjmení, neboť by v tomto konkrétním případě měla změna dopad i na příjmení manžela stěžovatelky. Ten sice se změnou příjmení stěžovatelky souhlasil, avšak požadoval zachování svého příjmení v nezměněné podobě, což není dle §73 odst. 2 zákona o matrikách možné.
Proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy brojila stěžovatelka žalobou, jež Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 A 112/2016-53 ze dne 14. 2. 2017 jako nedůvodnou zamítl. Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatelky, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 64/2017-33 ze dne 4. 1. 2018 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že správní orgány, potažmo správní soudy měly při posuzování její žádosti upřednostnit výše zmíněná ustanovení Úmluvy a Listiny, jakož i relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, před doslovným zněním zákona o matrikách. Dle jejího názoru je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelné, aby zákon u manželů, kteří se dohodli na užívání společného příjmení, neumožňoval následnou změnu příjmení jednoho z manželů, pokud s tím druhý manžel vysloví souhlas. Stěžovatelka označila v tomto ohledu za neudržitelné závěry Nejvyššího správního soudu, že do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života bylo ze strany správních orgánů zasaženo jen v nezbytné míře a v souladu se zákonem a že na její případ nedopadají rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Burghartz proti Švýcarsku ze dne 22. 2. 1994 č. 16213/90 a ve věci Daróczy proti Maďarsku ze dne 1. 7. 2008 č. 44378/05. Společně se zrušením rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu i derogaci §73 odst. 2 zákona o matrikách s odůvodněním, že citované ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a jeho aplikace měla za následek porušení jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i přiloženého listinného materiálu, načež shledal, že stížnostní návrh není opodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, stejně jako výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda jimi podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
V projednávané věci pochybení podobného charakteru Ústavní soud nenalezl. Dlužno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla totožné námitky, s nimiž vystupovala již v předchozím soudním řízení, se kterými se správní soudy podrobně vypořádaly. Nejvyšší správní soud (a před ním i Městský soud v Praze) stěžovatelkou zpochybňovaný výklad zákona o matrikách přezkoumal, věnujíce pozornost i otázce, zda postup správních orgánů nevedl k porušení čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, přičemž logicky a srozumitelně zdůvodnil, proč tomu tak nebylo. Jelikož jeho závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je jakkoliv přehodnocovat.
Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení ustanovení §73 odst. 2 zákona o matrikách, jenž musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu