ECLI:CZ:US:2018:1.US.646.18.1
sp. zn. I. ÚS 646/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. T. a T. D., zastoupených Mgr. Michaelou Kudlejovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 3 Tdo 1337/2017-33, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 28. dubna 2017 č. j. 55 To 80/2017-309 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. ledna 2017 č. j. 32 T 77/2016-274, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Novém Jičíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 1. 2017 č. j. 32 T 77/2016-274 uznáni vinnými, a to J. T. ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (skutek ad 1) a ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 trestního zákoníku (skutek ad 2) a T. D. ze spáchání pomoci k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (skutek ad 1) a ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 trestního zákoníku (skutek ad 2), za což byli oba stěžovatelé odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let. Stěžovatelům dále byla také uložena povinnost zaplatit poškozené České pojišťovně, a.s., společně a nerozdílně na náhradu škody částku ve výši 84 423 Kč. Oba stěžovatelé napadli výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 4. 2017 č. j. 55 To 80/2017-309, jímž odvolání stěžovatelů podle §256 trestního řádu zamítnul. Oba stěžovatelé dále podali dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 11. 2017 č. j. 3 Tdo 1337/2017-33 odmítl.
2. Stěžovatelé tak byli uznáni vinnými ze spáchání výše uvedených trestných činů, kterých se měli dopustit dvěma skutky. První skutek spočíval v tom, že dne 29. 1. 2013 v Kopřivnici, po předchozí dohodě, zprostředkoval T. D. se souhlasem J. T. uzavření pojistné smlouvy o sdruženém pojištění vozidla na vůz tovární značky BMW 320 D, barvy černá metalíza, u pojistitele Česká pojišťovna, a. s., čemuž předcházelo to, že nezjištěného dne měsíce prosince 2012 v Ostravě, na blíže nezjištěné komunikaci opatřené svodidly, J. T. s tímto vozidlem havaroval jeho levou stranu do svodidel, toto vozidlo svěřil následně T. D. k provedení opravy do autoservisu XXX a při sjednávání výše uvedené pojistné smlouvy oba byli srozuměni s tím, že byly uvedeny nepravdivé údaje o technickém stavu vozidla, když bylo zamlčeno dosud neopravené poškození jeho levé strany po nárazu do svodidel z prosince 2012, coby údaj podstatný pro uzavření havarijního pojištění vozidla. Druhý skutek měl spočívat v tom, že blíže nezjištěného dne v druhé polovině měsíce března 2013 se stále neopraveným vozidlem, na které byla uzavřena pojistná smlouva, T. D. odjel a na blíže nezjištěném místě úmyslným najetím do svodidel jej opětovně poškodil na neopravené levé straně a dne 22. 3. 2013 pojistiteli České pojišťovně, a. s. s cílem opatřit jim prospěch nahlásil T. D., který tím byl pověřen J. T., předstíranou událost spojenou s právem na plnění z pojištění a mobilnímu technikovi České pojišťovny, a. s., provádějícímu zápis o poškození motorového vozidla a dokumentaci rozsahu poškození, poskytl nepravdivé a zkreslené údaje, jež v souvislosti s likvidací pojistné události vedly likvidátora České pojišťovny, a. s. k rozhodnutí o vyplacení pojistného plnění ve výši 84 423 Kč na vrub poškozené České pojišťovny, a. s.
3. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedli, že stěžejním důkazem, ze kterého soud prvního stupně vycházel při svých skutkových zjištěních, byl znalecký posudek Ing. P. Korče a dále že soud vycházel z fotografií poškozeného vozidla, pořízených mobilním technikem České pojišťovny P. Markem a z výpovědi svědka J. Beneše. Znalec Ing. Korč se prý vyjádřil v tom smyslu, že na automobilu byly znatelné dva druhy poškození, kdy každé vzniklo v jiném prostředí s jinou konfigurací vozidla a s jiným výškovým provedením. První poškození bylo lehčí, vzniklé pouze krátkým kontaktem se svodidly a druhé bylo intenzivnější, což odpovídá delšímu setrvání vozu u svodidel. Svědek Marek uvedl, že co se týče stáří poškození, zdálo se mu čerstvé, ale byl upozorňován policisty, že na fotografiích je vidět koroze. Z toho vzal soud za prokázané, že na vozidle byly shledány dvojí stopy poškození; takový skutkový závěr je však podle názoru stěžovatelů v nesouladu se shora označenými, ve věci provedenými důkazy. Jediným důkazem, který podle nich tedy soudu zůstal, byla svědecká výpověď Jiřího Beneše, který tvrdil, že jeho fotografie vozu pouze s lehčím poškozením jsou z prosince 2012. Datum si však lze nastavit ve fotoaparátu libovolně a soud prý také nepřihlédl dostatečně k tomu, že proti tomuto svědkovi bylo vedeno trestní řízení, kde poškozeným je stěžovatel T. D., jemuž měl J. Beneš nechat odcizit automobil. Podle názoru stěžovatelů z provedených důkazů nelze dospět k závěru, že stěžovatel T. způsobil na vozidle lehčí poškození již v prosinci 2012, následně uzavřel za součinnosti stěžovatele D. pojistnou smlouvu a poté v březnu 2013 záměrně najel do svodidel a nahlásil pojistnou událost poškozené České pojišťovně.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud konstatuje, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit - bez důvodných pochybností - závěr o vině stěžovatelů, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu. Ani ve výrocích o trestu soudy nijak nepochybily. Znovu nutno zopakovat, že Ústavní soud není odvolací instancí, ani není oprávněn soudní řízení, které proběhlo formálně i materiálně v souladu s ústavními předpisy, věcně přezkoumávat. V daném případě obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatelé se trestné činnosti dopustili tak, jak uvedeno ve skutkové větě, je nezpochybnitelný a jejich vlastní hodnocení důkazů a pro ně příznivější verzi skutkového stavu odmítly. Postačí zde odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
6. Z uvedeného vyplývá, že soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Také námitka stěžovatelů, směřující proti výpovědi svědka Beneše, který jim měl prý účelově uškodit, byla přesvědčivým způsobem vyvrácena a věrohodnost zmíněného svědka nebyla soudy zpochybněna.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují se skutkovými zjištěními i právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. To konstatoval ve svém usnesení ostatně i Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu lze stěžovatele rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.
8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu