ECLI:CZ:US:2018:1.US.655.18.1
sp. zn. I. ÚS 655/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Advokátní kanceláře Klára Samková s.r.o., Praha 2, Španělská 742/6, zastoupené JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Jeseniova 1151/55, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2017 č. j. 7 To 396/2017-727, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl na základě odvolání obžalované Jaroslavy Machové zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2017 č. j. 10 T 153/2016-629, jímž byla uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, a obžalovaná byla zproštěna obžaloby, přičemž stěžovatelka byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení poškozené, které měla v důsledku jednání obžalované Jaroslavy Machové vzniknout škoda ve výši 12 280 Kč. Toto jednání mělo spočívat (stručně řečeno) v tom, že obžalovaná v rámci civilního řízení předložila soudu padělané potvrzení o zaplacení finanční hotovosti, a to v úmyslu vyhnout se plnění svých závazků, respektive dosáhnout úspěchu ve vedeném civilním řízení. Stěžovatelka brojí proti závěru Krajského soudu v Brně, podle kterého soud rozhodující v civilním řízení nelze pokládat za subjekt, jenž by mohl být nepravdivým tvrzením (resp. v daném případě padělaným potvrzením) uváděn v omyl, tudíž uvedené jednání obžalované nenaplňovalo znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Uvádí, že jednání obžalované bylo namířeno i proti protistraně, tj. proti ní. Podle stěžovatelky nelze připustit, aby strana civilního řízení mohla beztrestně úmyslně uvádět nepravdivé skutečnosti a předkládat padělané listiny, a v doplnění ústavní stížnosti v této souvislosti odkazuje na odborný článek "Věcný záměr civilního soudního řádu z pohledu advokacie" publikovaný v časopise Bulletin advokacie, č. 1-2, 2018. Dále namítá, že Krajský soud v Brně nedostatečným způsobem zkoumal, zda skutkem obžalované mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty některého jiného trestného činu. Má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na účinné vyšetřování.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování i v případech, kdy mu měla být způsobena škoda na majetku. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení I. ÚS 4065/14). Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci orgány činné v trestním řízení těmto povinnostem dostály.
Jak již bylo uvedeno, Krajský soud v Brně zprostil obžalovanou Jaroslavu Machovou obžaloby podané pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku na základě závěru, že soud rozhodující v civilním řízení nelze uvést předložením padělaného potvrzení v omyl, a že proto stíhaný skutek nenaplnil objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu a není tedy trestným činem.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
Krajský soud v Brně uvedený právní názor podrobně a srozumitelně vysvětlil a opřel jej o ustálenou judikaturu, včetně judikatury z první republiky (srov. č. l. 5-6). Ústavní soud neshledává žádný důvod uvedený právní názor rozporovat a argumentaci obsaženou v napadeném rozsudku a v judikatuře, na níž tento rozsudek odkazuje, považuje za přesvědčivou. Ústavní soud dále nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že se měl krajský soud zabývat možností jiné právní kvalifikace stíhaného skutku, neboť se nedomnívá, že by stíhaný skutek mohl vykazovat znaky některého z trestných činů, které stěžovatelka uvádí; ani sama stěžovatelka ostatně neuvádí žádnou konkrétní argumentaci, jež by podporovala její názor.
Z uvedeného je tedy patrné, že v průběhu trestního řízení, v němž stěžovatelka vystupovala v postavení poškozené, byl spolehlivě objasněn skutkový stav a že ke zproštění obžaloby došlo na základě ustáleného právního názoru. Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení, včetně Krajského soudu v Brně, se pečlivě zabývaly objasněním daného případu a odpovědně řešily možnost poskytnutí trestněprávní ochrany zájmům stěžovatelky. K zásahu do práva na provedení účinného vyšetřování tedy v daném případě nedošlo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu