ECLI:CZ:US:2018:1.US.667.18.1
sp. zn. I. ÚS 667/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Štěříka, zastoupeného JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 119, 281 61 Kouřim, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 225/2017-44 ze dne 30. 11. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 1 Ad 37/2016-63 ze dne 10. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žalobou podanou k Městskému soudu v Praze napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o námitkách podaných stěžovatelem proti jejímu dřívějšímu rozhodnutí, kterým zamítla jeho žádost o přiznání starobního důchodu, a to pro nesplnění podmínek podle §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o důchodovém pojištění"). O žalobě rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel po vylíčení životních útrap své rodiny soudům uvedl, že v letech 2000 až 2011 pečoval o svoji plně invalidní tetu, jako pečovatel však nebyl z důvodu vyhlášené občanské neposlušnosti nikde úředně evidován, jelikož by tím popřel její důvod a smysl. Dle jeho slov není pravdou, že bylo dne 27. 3. 2007 provedeno v bytě jeho tety sociální šetření za účelem posouzení kritérií pro přiznání příspěvku na péči, jak uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel dále poukázal na nesrovnalosti OSSZ v evidenci dokladů potřebných pro stanovení skutečně potřebné doby sociálního pojištění a požádal Ústavní soud, aby přihlédl ve svém rozhodování ke specifikům jím popsaného případu v historických souvislostech porušování lidských a osobnostních práv československým i českým státem v uplynulých letech a přiznal mu dobu péče o jeho tetu od r. 2000 do 8. 3. 2011, jako dobu započitatelnou na nárok na starobní důchod.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud nemůže vyhovět požadavku stěžovatele na přiznání doby, po kterou pečoval o svoji tetu, jako doby započitatelné do celkové doby pojištění dle zákona o důchodovém pojištění, protože posouzení této otázky není v pravomoci Ústavního soudu. O přiznání starobního důchodu rozhodují příslušné orgány České správy sociálního zabezpečení dle zmíněného zákona o důchodovém pojištění. Ústavní soud nemůže jejich činnost nahrazovat vlastním rozhodnutím. Může pouze v rámci podané ústavní stížnosti přezkoumat, zda tyto orgány a zejména pak soudy rozhodující ve správním soudnictví o žalobě proti takovým správním rozhodnutím postupovaly v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud přitom z napadených rozsudků správních soudů žádná pochybení nezjistil. Kasační soud výstižně konstatoval, že Česká správa sociálního zabezpečení (v původním řízení žalovaná) nepochybila, jestliže při výpočtu doby důchodového pojištění stěžovatele nezohlednila dobu, po kterou pečoval o svou tetu. Podle §85 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení mohl stěžovatel podat okresní správě sociálního zabezpečení návrh na zahájení řízení o době a rozsahu péče podle §6 odst. 4 písm. a) bod 11 a 12 téhož zákona nejpozději do dvou let po skončení péče, což ale (k vlastní škodě) neučinil. Na tomto odůvodnění Ústavní soud nic nespravedlivého neshledal. K tomu se sluší poznamenat, že výtka stěžovatele o sociálním šetření zde nemá význam, poněvadž se váže k posouzení přídavku na péči o osobu blízkou, nikoli k posouzení nároku stěžovatele na starobní důchod.
Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu