ECLI:CZ:US:2018:1.US.687.18.1
sp. zn. I. ÚS 687/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 4 Tdo 1144/2017-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. února 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 4 Tdo 1144/2017-78. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře sp. zn. 9 T 2/2015 vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 26. května 2016 č. j. 9 T 2/2015-2925 byl stěžovatel uznán vinným účastenství na zvlášť závažném zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku na skutkovém základě, že jako předseda představenstva společnosti XX, a jako jednatel XY, ve snaze vyřešit zhoršené hospodářské výsledky společnosti XX, s cílem dosáhnout vyplacení plnění z pojistných smluv uzavřených mezi Českou pojišťovnou, a. s., a společností XX, požádal P. P., aby založil požár ve výrobní hale společnosti XX, provozovny v P., nacházející se v objektu a na pozemcích společnosti XY. Poté s ním dojednal způsob provedení činu včetně odměny 100 000 Kč. Když P. P. odmítl opatřit hořlaviny, za tím účelem získal další dva dosud neustanovené muže, kteří v místě bydliště P. P. převzali čtyři plastové nádoby o objemu 1 000 litrů, barely od prostředku Roundup a pět krabic zábavní pyrotechniky. Dne 19. března 2011 dva dosud neztotožnění muži rozlili ropné látky na nemovitostech, výrobním zařízení a skladových zásobách, P. P. natáhl zápalnou šňůru, připojil ji k připravené zábavné pyrotechnice, ale pro selhání zápalné šňůry pyrotechniku odpálil jeden z dosud neustanovených mužů, přičemž k výbuchu v hale nedošlo, protože bezpečnostní ventil zabránil úniku plynu do objektu, ale byl takto založen požár, který se díky včasnému zásahu Hasičského záchranného sboru ČR nerozšířil na celou výrobní halu společnosti XX. V důsledku tohoto jednání vznikla škoda na majetku společnosti XX, ve výši nejméně 29 431 390 Kč a na majetku společnosti XY, ve výši nejméně 7 336 832 Kč, přičemž jde o částky, které byly vyplaceny jako pojistné plnění Českou pojišťovnou, a. s., ke dni 30. října 2013 společnosti XX, a ke dni 23. prosince 2013 společnosti XY, čímž poškozené České pojišťovně, a. s., vznikla též v souvislosti s vynaložením nákladů na řešení pojistné události škoda v celkové výši nejméně 36 871 215 Kč. Stěžovatel byl za tuto trestnou činnost podle §210 odst. 6 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 20 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s., částku ve výši 36 871 215 Kč. Obviněný P. P. byl za shora uvedený zvlášť závažný zločin a dále za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání stěžovatele a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. února 2017 sp. zn. 5 To 69/2016 tak, že je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. O odvolání P. P. pak tentýž soud rozhodl usnesením ze dne 5. dubna 2017 sp. zn. 5 To 14/2017, a to rovněž výrokem podle §256 trestního řádu.
4. Usnesení odvolacího soudu napadli stěžovatel i P. P. dovoláními. Nejvyšší soud usnesením, napadeným ústavní stížností, obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil zejména provedené důkazní řízení, neboť obecné soudy odmítly provést důkaz slyšením několika (čtyř) svědků, kteří potvrzovali, že v době založení požáru byl P. P. na docela jiném místě. Obecné soudy tento důkaz odmítly provést s tím, že jsou zde dány důkazy, jež tuto osobu ze žhářství usvědčují (například stopy jejího DNA na zábavní pyrotechnice použité k založení požáru, se kterou však dotyčná osoba obchodovala). Podle názoru stěžovatele obecné soudy rozhodnutí o odmítnutí navrženého důkazu odůvodnily, ovšem šlo pouze o sofistikované odůvodnění zjevné nespravedlnosti. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
6. Neprovedení důkazu, který může být pro řízení naprosto zásadní, podle tvrzení stěžovatele představuje (zakázanou) nepřípustnou svévoli, jejíž zákaz Ústavní soud zdůraznil ve svých rozhodnutích. Stěžovatel má za to, že porušení vyšetřovací zásady je pak podle judikatury Ústavního soudu způsobilé porušit ústavně právní principy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
10. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
11. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené důkazní řízení spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
12. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí k obecným námitkám dovolatelů, že v řízení nebyly provedeny některé z jimi navrhovaných důkazů, připomenul, že v §2 odst. 5 trestního řádu ani v §2 odst. 6 trestního řádu nejsou stanovena žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi zvažuje, které důkazy je třeba provést a případně zda je nebytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Podle závěru, učiněného dovolacím soudem, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v potřebné míře dostál své povinnosti náležitě odůvodnit, z jakého důvodu nebyl požadovaný důkaz proveden, což je patrno z pasáže odůvodnění jeho rozsudku na straně 8. V rámci odvolacího řízení před vrchním soudem pak ani jeden z dovolatelů další návrhy na doplnění dokazování, o nichž by muselo být rozhodnuto, nevznesl.
13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a s námitkami vznesenými stěžovatelem se vypořádal. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné.
14. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu