ECLI:CZ:US:2018:1.US.694.18.1
sp. zn. I. ÚS 694/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, Široká 432/11, České Budějovice, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 8 Co 1586/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citované části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích domáhal na Ministerstvu spravedlnosti ČR zaplacení částky 1.191.431 Kč s příslušenstvím. Přitom částka 191.431 Kč představovala náhradu škody ve výši nákladů uhrazených stěžovatelem na odměnu obhájce a znalecké posudky v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby poškozeného stěžovatele. Po zahájení řízení žalovaná částku 191.431 Kč stěžovateli dobrovolně uhradila a žaloba byla v tomto rozsahu vzata zpět. Předmětem dalšího řízení tak byl již jen nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč, a to z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí v rámci trestního stíhání stěžovatele pro dva skutky ze dne 13. 9. 2012 a 28. 3. 2013, kvalifikované jako přečin usmrcením z nedbalosti podle §43 odst. tr. z. a přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z. Stěžovateli bylo zjednodušeně řečeno v trestním řízení kladeno k tíži, že způsobil dvě dopravní nehody, přičemž jedna byla se smrtelnými následky. Stěžovatel byl po více jak dvou letech obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř.
V řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích, v němž bylo rozhodováno o nemajetkové újmě, bylo rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 12 C 250/2015-207, rozhodnuto výrokem I. tak, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti - je povinna zaplatit stěžovateli částku 60.000 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. byla žaloba co do částky 940.000 s příslušenstvím zamítnuta. Výrokem III. byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 137.322,90 Kč.
Stěžovatel se proti výroku II. a III. rozsudku nalézacího soudu odvolal, přičemž krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl ve výroku I. tak, že změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli dalších 40.000 Kč. Ve zbytku, tedy co do zamítnutí částky 900.000 Kč byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Výrokem II. byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení před soudem prvního a druhého stupně částku 99.220 Kč. Právě tento druhý výrok napadl stěžovatel předmětnou ústavní stížností.
Podle náhledu stěžovatele je rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nekonformním a excesivním zásahem do práva plně úspěšného účastníka řízení na náhradu nákladů řízení. Současně pak znamená porušení zásady rovnosti procesních stran a je projevem libovůle. Výrok o nákladech řízení pod bodem III. rozsudku okresního soudu nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků řízení. Stejně tak nebyl napaden ani výrok I. o povinnosti vedlejšího účastníka uhradit stěžovateli částku 60.000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud tak podle stěžovatele porušil zásadu procesního úspěchu ve věci a zásadu zákazu změny k horšímu. Podá-li odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, případně proti výroku o náhradě nákladů řízení jen jeden účastník sporu, nemůže odvolací soud v neprospěch odvolatele změnit výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů soudního řízení, nerozhodne- -li o změně rozsudku ve věci samé anebo neruší-li napadené rozhodnutí a nevrátí-li věc soudu prvního stupně.
V projednávaném případě odvolací soud sice změnil částečně rozsudek soudu prvního stupně, co do žalované částky nemateriální újmy, ale tato změna byla provedena ve prospěch stěžovatele. Navazujícím výrokem o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl krajský soud v neprospěch stěžovatele a popřel tím zcela smysl ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Podle náhledu stěžovatele byla náhrada nákladů řízení správně vyčíslena nalézacím soudem, který tarifní hodnotu určil celkovou částkou 239.131. Stěžovatel měl být výrokem odvolacího soudu zkrácen na náhradě nákladů řízení před okresním soudem o částku 46.331 Kč. Při zvážení, že odvolacím soudem bylo stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy přiznáno dalších 40.000 Kč, je ve výsledku stěžovatel rozhodnutím odvolacího soudu poškozen tím, že došlo ke změně k horšímu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V předmětném případě považuje Ústavní soud za podstatné posouzení toho, zda mohl odvolací soud přistoupit ke změně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně za situace, kdy se proti nákladovému výroku žádný z účastníků řízení neodvolal a odvolací soud změnil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně v neprospěch stěžovatele.
Způsob rozhodování o nákladech v odvolacím řízení, tj. jak o nákladech odvolacího řízení samotného, tak případně o nákladech řízení u soudu prvního stupně, upravuje §224 o. s. ř. Dle odstavce 1 uvedeného ustanovení se pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení vztahují ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Dle odstavce 2 o nákladech řízení u soudu prvního stupně soud odvolací rozhoduje v případě měnícího rozhodnutí. Odvolací soud dle §224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhoduje tudíž z úřední povinnosti o nákladech odvolacího řízení a změní-li odvoláním napadené rozhodnutí, tak rozhoduje z úřední povinnosti i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Předpokladem pro změnu nákladového výroku soudu prvního stupně je tak změna výroku ve věci samé. Jakmile k této změně dojde, rozhodne odvolací soud i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. V souvislosti s uvedeným je třeba zdůraznit, že odvolací soud zde rozhoduje z úřední povinnosti, aniž by byl nucen vyčkávat na návrhy účastníků řízení, či jimi byl vázán. V případě, že by odvolací soud nemohl změnit nákladový výrok soudu prvního stupně jen proto, že tento je pro stěžovatele příznivější, jednalo by se o postup rozporný s ustanovením §224 odst. 2 o. s. ř. Zásada zákazu reformace in peius je obecně platná jen v trestním řízení a v daném případě z procesní normy nevyplývá. Z ústavněprávního hlediska přitom není významná ani ta skutečnost, že za nastalé situace nebyl stěžovateli dán k dispozici opravný prostředek, jímž by se mohl bránit rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před oběma soudy - právo na odvolání je v rovině ústavního práva garantováno jen v rámci trestního řízení. Stran námitky překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu je třeba uvést, že jak nalézací, tak i odvolací soud se v podstatě shodují v hodnotě právních úkonů a rozcházejí se toliko v hodnocení toho, zda je konkrétnímu úkonu třeba přiřknout hodnotu 9.300 Kč (resp. 9.260 Kč) nebo 3.100 Kč. Ústavní soud tak má za to, že dopad do práv stěžovatele je z hlediska jeho základních práv a svobod marginální.
Pokud by odvolací soud změnil bez návrhu účastníků rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž by změnil odvoláním napadené rozhodnutí, pak by tak učinil v rozporu s ustanovením §224 odst. 1 a 2 o. s. ř. To se však v předmětném případě nestalo (k uvedenému srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99).
Po posouzení dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci odvolací soud, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Odvolací soud nijak nevybočil ze standardního výkladu této problematiky a svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud tak neshledal nic, co by případ stěžovatele posouvalo do ústavněprávní roviny.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu