ECLI:CZ:US:2018:1.US.696.18.1
sp. zn. I. ÚS 696/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti advokátky Mgr. Martiny Pekárkové proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 2. 2018 č. j. 206 EXE 9417/2014-224 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou dne 23. 1. 2018 pod č. j. 203 Ex 40606/14-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva rovnosti účastníků řízení, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu Praha-západ, kterým byly zamítnuty její námitky jako povinné, a rovněž zrušení uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce.
V ústavní stížnosti uvádí výhrady proti postupu soudů v nalézacím řízení, proti exekučnímu titulu a postupu exekutora při vymáhání pohledávky. Uvádí, že pohledávku zaplatila v den podání návrhu na exekuci, proti exekuci se bránila zákonnými prostředky, tj. návrhem na odklad exekuce a zastavení exekuce a žalobou pro zmatečnost proti exekučnímu titulu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V projednávané věci jde navíc o částku takřka bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
O takový případ v projednávané věci, jejímž předmětem byla exekuce pro částku 4 500 Kč s příslušenstvím, jde. Ústavní soud ověřil, že Okresní soud se v podstatě stejnými námitkami stěžovatelky v odůvodnění rozhodnutí zabýval, kdy objasnil, z jakých důvodů nemohl přihlížet k námitkám vztahujícím se k nalézacímu řízení; uvedl, že stěžovatelkou vytýkaná vada v návrhu na exekuci byla vadou odstranitelnou; konstatoval, že stěžovatelka zaplatila pohledávku až po její splatnosti, ze strany oprávněné nešlo o šikanozní výkon práva; právo na náhradu škody proti exekutorovi nebylo předmětem exekučního řízení a s ohledem na konkrétní průběh exekučního řízení exekutor má nárok na náhradu odměny a hotových výdajů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelkou uváděná pochybení dosahovala svou intenzitou porušení základních práv.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu