ECLI:CZ:US:2018:1.US.724.17.1
sp. zn. I. ÚS 724/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Květoslavy Macků, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti jinému zásahu veřejné moci způsobeném postupem Ministerstva spravedlnosti ČR, spočívajícím v odložení opakovaného podnětu stěžovatelky k podání stížnosti pro porušení zákona, proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze, které přípisem ze dne 4. 1. 2017 č. j. KZT 1691/2016-12 sdělilo stěžovatelce výsledky dohledu nad postupem státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ve věci tam vedené pod sp. zn. 1 ZT 448/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož stěžovatelka brojila proti jinému zásahu veřejné moci, spočívajícím v postupu uvedeném v záhlaví. De facto tak stěžovatelka napadla rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 4. 1. 2017 č. j. MSP-676/2016-OJD-SPZ/4, jímž došlo k odložení opakovaného podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Stejně tak stěžovatelka brojila proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 1. 2017 KZT 1691/2016-12, týkající se výkonu dohledu nad postupem státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ve věci tam vedené pod sp. zn. 1 ZT 448/2007. Dále se stěžovatelka domáhala uložení nápravy shora popsaného postupu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a předložených písemností vyplývá, že manžel stěžovatelky byl účastníkem dopravní nehody, k níž došlo 8. 7. 2007 a jejímž následkům následně podlehl. Podle stěžovatelky byla nehoda způsobena obviněným Michalem Mendlíkem, jehož trestní věc byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 417/2007. V tomto řízení byl obviněný rozsudkem jmenovaného soudu zproštěn obžaloby, vinící jej ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. z.
Shora uvedenou trestní věc projednával jako zákonný soudce O. H., který o průběhu řízení nevyrozuměl poškozené, tedy nejen stěžovatelku, ale ani společnost ENVEN, a.s. a Coface Intercredit Czechia, s.r.o. Důvody tohoto pochybení jsou podle stěžovatelky nejasné.
Proti zprošťujícímu rozsudku stěžovatelka brojila stížností pro porušení zákona, přičemž ministr spravedlnosti neshledal důvody pro její podání. O tomto závěru byla stěžovatelka informována přípisem ministerstva ze dne 4. 8. 2010.
Následně se stěžovatelka s podnětem na podání stížnosti pro porušení zákona obrátila na ministerstvo spravedlnosti opětovně, přičemž příslušný zaměstnanec ministerstva podnět odložil. Tento postup napadla stěžovatelka předmětnou ústavní stížností. Tu zaměřila, jak shora uvedeno, též proti vyrozumění o výkonu dohledu nad postupem státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ve věci 1 ZT 448/2007.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ani ministerstvo spravedlnosti a ani příslušné státního zastupitelství nevzalo při své činnosti v potaz, že je zde důvodné podezření, že oba odsouzení F. F. a O. H., ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 417/2007 spáchali trestný čin. Podle stěžovatelky je notoricky známé, že i v jiných trestních věcech H. záměrně nepředvolával poškozené k hlavním líčením a pošlapával tak jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo ze strany obou účastníků, kteří se odmítli její věcí zabývat a neposoudili její podání jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, resp. nezačali vyšetřovat trestný čin, o němž je zde důvodné podezření, že byl spáchán, a nepodali návrh na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 417/2007. Z přípisu Vrchního státního zastupitelství se přitom podává, že bylo zjištěno pochybení tehdejšího soudce H., který nevyrozuměl poškozené o termínu hlavního líčení. Z přípisu vyplývá, že k pochybení došlo i v postupu tehdejšího státního zástupce F., který navrhl zproštění obžaloby, výslovně se vzdal práva na odvolání a netrval na vypracování písemného odůvodnění zprošťujícího rozsudku.
Podle stěžovatelky okolnosti přípravy a průběhu hlavního líčení a též v kontextu toho, že jak H., tak i F. byli za trestnou činnost analogického typu pravomocně odsouzeni, zavdávají důvodné podezření, že i v tomto případě došlo ke spáchání trestného činu. Při rozhodování o obnově řízení či o stížnosti pro porušení zákona by bylo teprve posuzováno, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoliv. K uvedenému by bylo lze snést i důkazy, mimo jiné např. výslechem H. a F., jakož i původního obviněného a jeho obhájce. Nepřehlédnutelnou je podle stěžovatelky též fakt, že se k řízení vozidla v době nehody přihlásil původně Martin Beneš, který posléze doznal, že řídil jeho známý Michal Mendlík. Orgány činné v trestním řízení měly podle stěžovatelky postupovat v souladu se zásadou oficiality. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by pro ni případné podání stížnosti pro porušení zákona nemělo materiální dopad do jejich práv, a to již s ohledem na nárok dle zákona 82/1998 Sb.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že shora uvedenými rozhodnutími orgánů státní moci došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou ji garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánů veřejné moci je vyloučen, a to z důvodů dále vyložených.
K otázce způsobilosti odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona - být předmětem efektivní ústavní stížnosti - se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil. Tak např. v usnesení ze dne 9. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 354/03, Ústavní soud konstatoval, že "stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti". Ať je či není podána, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť "jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum", přičemž "pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí, nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona". Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§266 tr. řádu) "svědčí toliko a výlučně jemu".
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona takový "stanovený postup" evidentně nepředstavuje a jeho posouzení ministrem spravedlnosti tudíž nepředstavuje, jak se domnívá stěžovatelka, "uplatnění státní moci", jež by mohla být jakkoli reflektovatelná v poměrech jeho "práva" ve smyslu citovaného článku Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelce proto nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jejímu podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil.
Argumentuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti tím, že orgány činné v trestním řízení nedostály zásadě oficiality, nutno uvést, že podle ní postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Vyplývá z ní nejen právo, ale i povinnost orgánů činných v trestním řízení provést určitý procesní úkon, jsou-li dány zákonné podmínky pro jeho provedení. Jak ze sdělení ministerstva spravedlnosti, tak i z vyrozumění Městského zastupitelství v Praze vyplývá, že tyto nedohledaly v projednávané věci takové skutečnosti, jež by jim umožňovaly přistoupit k obnově trestního řízení nebo k podání stížnosti pro porušení zákona. Z vyrozumění městského státního zastupitelství se podává, že stěžovatelkou předložené skutečnosti nedosahují té "kvality" poznatků, aby bylo možno učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu. Stěžovatelka má na hodnocení těchto skutečností zásadně odlišný názor. Podle náhledu Ústavního soudu lze pro její pochybnosti najít lidsky pochopení, a to zvláště za situace, kdy byli H. a F. za vytýkanou činnost odsouzeni v jiných případech, nicméně orgány činné v trestním řízení zjevně nedisponují takovými poznatky (stěžovatelka je sama nepředkládá), na jejichž základě by mohlo dojít k zahájení trestního stíhání, či alespoň obnově řízení. Orgány činné v trestním řízení se zde zjevně dostávají do důkazní nouze. Není od věci poukázat na závěr státní zástupkyně, jejíž postup ve věci se stal předmětem dohledu, že po tak dlouhé době, by jediným možným důkazem trestné činnosti mohlo být úplné doznání pachatelů. To, že byli H. a F. uznáni vinnými za obdobná pochybení spáchaná v jiných trestních kauzách, neznamená, že lze dovodit spáchání trestného činu ve všech obdobných případech. Předložené důkazy musí mít konkrétní podobu a musí být vždy spojeny s konkrétním případem. Orgány činné v trestním řízení nemohou postupovat jen na základě jakési důkazní analogie s jinými případy. Navzdory tomu, že orgány činné v trestním řízení přiznaly pochybení shora jmenovaných, nelze uzavřít, že by k němu došlo v důsledku spáchání trestného činu. Pro takové závěry nebyly předloženy žádné relevantní důkazy. V rámci trestního řízení, již s ohledem na zásadu in dubio pro reo, nelze postupovat na základě dohadů, neopírajících se o konkrétní důkazy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu