ECLI:CZ:US:2018:1.US.776.17.1
sp. zn. I. ÚS 776/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Grúberové, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 26 Cdo 3766/2016-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016 č. j. 29 Co 315/2015-189 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. prosince 2014 č. j. 24 C 261/2012-148, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Moravského zemského muzea, se sídlem Zelný trh 6, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. března 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka jako nájemkyně dne 5. prosince 1997 uzavřela s vedlejším účastníkem řízení jako pronajímatelem nájemní smlouvu na dobu určitou do 31. prosince 2011. Sjednán byl nájem nebytových prostor s nájemným ve výši celkem 5 153 045 Kč hrazeným formou investic a naturálních plnění (např. dodávkou výtahu do objektu a jiných stavebních prací), s tím, že částku 4 243 045 Kč uhradí stěžovatelka nejpozději do 31. srpna 1998. Dne 20. listopadu 1998 byla ujednána změna smlouvy, přičemž došlo mimo jiné k prodloužení smlouvy do 31. prosince 2018 a zvýšení nájemného na 6 054 938 Kč, aniž by se změnil způsob jeho hrazení. Vedlejší účastník řízení stěžovatelku dne 12. prosince 2010 vyzval k vyklizení užívaných prostor z důvodu, že nájemní smlouva je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník č. 40/1964 Sb."), ve spojení s §3 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Měl za to, že předmět nájmu není dostatečně určitě vymezen a není platně a určitě sjednána splatnost nájemného a způsob jeho platby.
3. Následně vedlejší účastník řízení podal žalobu na vyklizení nebytových prostor. V průběhu řízení doplnil tvrzení o absolutní neplatnosti smlouvy tak, že poukázal na její rozpor s §39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve spojení s §9 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (dále jen "vyhláška č. 119/1988 Sb."). Dle §9 odst. 3 této vyhlášky musí mít smlouva o přenechání národního majetku k dočasnému užívání občanům a jiným organizacím než socialistickým "písemnou formu a musí obsahovat určení majetku, který má být přenechán k dočasnému užívání, určení způsobu a doby užívání, stanovení o výši úplaty, dohodu o udržování majetku a možnost odstoupit od smlouvy, zjistí-li organizace, že národní majetek je užíván v rozporu s uzavřenou smlouvou nebo bude-li organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů". Vyhláška č. 119/1988 Sb. platila do 31. prosince 2000. Povinnost, aby smlouva, kterou se nakládá s majetkem státu, obsahovala ujednání o možnosti ukončit užívací vztah odstoupením od smlouvy, byla následně převzata do §27 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku státu").
4. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. prosince 2014 č. j. 24 C 261/2012-148 uložil stěžovatelce povinnost vyklidit nebytové prostory a zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení. Vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004 sp. zn. 28 Cdo 173/2004, v němž Nejvyšší soud rozhodl, že pokud nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor ve vlastnictví státu neobsahuje náležitosti vyžadované právními předpisy v době jejího uzavření, mimo jiné sjednání případů odstoupení od smlouvy, je neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Obvodní soud přisvědčil ale i stěžovatelce v tom, že další tvrzené důvody neplatnosti smlouvy vznášené vedlejším účastníkem řízení náhle po dlouhé době od uzavření smlouvy se jeví účelovými.
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2016 č. j. 29 Co 315/2015-189 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Zdůvodnil, že jakkoli se jeví argumentace stěžovatelky racionální, předložená právní otázka již byla soudní praxí jednoznačně vyřešena. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc neshledal protiústavním ani Ústavní soud, neboť ústavní stížnost podanou proti němu odmítl usnesením ze dne 26. května 2005 sp. zn. II. ÚS 387/04.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 26 Cdo 3766/2016-208 odmítl dovolání stěžovatelky. Poukázal na svou ustálenou rozhodovací praxi. K námitce, že účelem vyhlášky č. 119/1988 Sb. byla ochrana socialistického majetku, a proto by absence ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy neměla mít za následek neplatnost smlouvy, uvedl, že stěžovatelka přehlíží, že obdobné požadavky na obsah nájemní smlouvy klade nyní §27 zákona o majetku státu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy v její věci rozhodovaly svévolně bez ohledu na specifičnost situace a základní zásady civilního procesu. Jejich rozhodnutí jsou ukázkou přepjatého formalismu, a proto jsou v rozporu s principy spravedlnosti. Připomněla, že sama bezplatně převedla nemovitosti na vedlejšího účastníka řízení pod podmínkou, že bude moci užívat jejich část pro své účely. Proto poté uzavřela nájemní smlouvu. Své závazky plynoucí z nájemní smlouvy plnila a provedla investice, kterými pronajatou nemovitost zhodnotila. Poukázala také na to, že vedlejší účastník řízení původně namítal jiné důvody neplatnosti a v řízení uspěl až na základě dodatečně doplněné argumentace. V tom stěžovatelka shledávala jeho úmysl ji za každou cenu diskreditovat. Měla za to, že vedlejší účastník řízení zneužil svého vlastnického práva na újmu jejích práv. Upozornila na jiné společensko-politické poměry v době vydání vyhlášky č. 119/1988 Sb. i na to, že žádný zákon sankci v podobě absolutní neplatnosti smlouvy při nedodržení §9 této vyhlášky neobsahuje. Neplatnost je dovozována pouze Nejvyšším soudem, a to v případu, který na věc stěžovatelky nepřiléhá přesně. Soudy se také měly vypořádat s přijetím nového občanského zákoníku a jeho náhledem na míru dispozitivnosti ve sféře závazkových vztahů. Měla za to, že právo odstoupit by bylo možné dovodit přímo z textu zákona, čímž by bylo možné zhojit absenci odpovídajícího ustanovení v nájemní smlouvě. Pro dokreslení zmiňovala personální změny ve vedení vedlejšího účastníka řízení.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Stěžovatelka předně přehlíží, že Nejvyšší soud ji již v reakci na její námitky upozornil na vyšší míru kogentnosti úpravy nakládání s majetkem státu a vysvětlil jí i její důvody. Způsob úpravy se přitom nezměnil ani přijetím nového občanského zákoníku, o čemž svědčí i novější judikatura Nejvyššího soudu, na kterou soudy také odkázaly (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2015 sp. zn. 26 Cdo 3551/2014). Námitka, že stěžovatelka původně převedla nemovitosti na vedlejšího účastníka řízení, nemůže založit neústavnost napadených rozhodnutí. Stěžovatelka sama v roce 1997 uzavřela smlouvu na dobu určitou, nemohla tedy očekávat, že bude mít nárok užívat tyto nemovitosti neomezeně dlouho, a už vůbec ne tehdy, pokud při uzavírání této smlouvy nebyly dodrženy zákonné náležitosti. Ani skutečnost, že vedlejší účastník řízení uspěl v řízení až na základě dodatečně uplatněné argumentace, nezakládá neústavnost napadených rozhodnutí. Případné vracení části investic jako kompenzace za nemožnost užívat pronajatý majetek po celou sjednanou dobu nebylo předmětem řízení o vyklizení nemovitosti, proto se jím Ústavní soud nemohl zabývat.
13. Ústavní soud proto z hlediska ústavnosti nemůže v této věci obecným soudům nic vytknout. Soudy svá rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně, srozumitelně i věcně přiléhavě odůvodnily a odkázaly i na odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu. Napadenými rozhodnutími obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani do jejích práv dle čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu