ECLI:CZ:US:2018:1.US.79.18.1
sp. zn. I. ÚS 79/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. H., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Nad Zlíchovem 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 278/2017-579 ze dne 9. října 2017, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) O. B., 2) nezl. T. B. a 3) nezl. M. B., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ rozhodl rozsudkem č. j. 30 P 552/2016-523 ze dne 11. 5. 2017 mimo jiné o výši nedoplatku výživného a povinnosti vedlejšího účastníka 1) jej zaplatit. Dále zamítl návrh vedlejšího účastníka 1) (dále též "otec") na změnu výchovy vedlejšího účastníků 2) a 3) (dále též "nezletilí").
2. Rozhodnutí okresního soudu k odvolání vedlejšího účastníka 1) změnil Krajský soud v Praze. Dospěl k jinému závěru ohledně nedoplatku výživného, zároveň svěřil nezletilé do střídavé péče rodičů - stěžovatelky a vedlejšího účastníka 1). Rozhodl také o povinnosti stěžovatelky připívat na výživu nezletilých celkem 4 500 Kč měsíčně a povinnosti vedlejšího účastníka 1) přispívat na výživu nezletilých celkem 60 000 Kč měsíčně. Krajský soud uložil stěžovatelce povinnost uhradit státu 33 428 Kč na nákladech řízení, vedlejšímu účastníku 1) povinnost uhradit státu 504,87 Kč na nákladech řízení.
3. Krajský soud vyšel z toho, že pro účely rozhodování o výživném postačí zjistit pouze určitou přibližnou výši příjmů svědčící o životní úrovni rodičů. Majetkové poměry vedlejšího účastníka 1) tedy nebylo třeba zjišťovat podrobněji, neboť pro rozhodnutí skutková zjištění o životním standardu dostačovala. Ve vztahu k rozhodnutí o střídavé péči soud dospěl k závěru, že od doby posledního rozhodnutí se podstatně zlepšil zdravotní stav nezletilých. Vztah mají k oběma rodičům, kteří mají dobré výchovné předpoklady. Střídavou péči podporují i dosavadní neshody rodičů nad rozvržením času tráveného s nezletilými, které lze odstranit právě nastavením jasného režimu střídání. Tím dojde i k vytvoření stabilnějšího zázemí. Krajský soud závěrem rozhodl o povinnosti stěžovatelky hradit náklady státu: nebyla úspěšná v řízení o změně péče o nezletilé, k němuž se vztahovaly náklady za znalecký posudek. Krajský soud neshledal důvody, pro které by bylo třeba stěžovatelku osvobodit od soudního poplatku a náhradu nákladů státu jí neuložit.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností pro porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Zásadní pochybení stěžovatelka spatřovala v tom, že krajský soud při svém rozhodování neobvyklým způsobem stranil vedlejšímu účastníkovi 1) a nesprávně, neúplně interpretoval výsledky dokazování. V řízení nebyla prokázána žádná podstatná změna poměrů, která by odůvodnila změnu výchovy. Z ničeho neplyne, proč by střídavou péčí měla být nastavena jasnější pravidla, než která soud jasně vymezí při úpravě styku při svěření do péče jednoho z rodičů. Otec stěžovatelku trvale diskredituje, negativně tím působí na nezletilé. Problémy v komunikaci jsou především na jeho straně. Rozdílná výchovná prostředí působí nezletilým psychickou zátěž, otec navíc nemá na nezletilé čas (zejména v období letních zemědělských prací). Nerovný přístup soudu plyne i z toho, že nezjišťoval aktuální majetkové poměry stěžovatelky - nezabýval se tím, proč je nezaměstnaná. Majetkové poměry otce přitom měly být řádně kvantifikovány. Úprava péče v období letních sklizní je vůči stěžovatelce diskriminační, protože otec nebude mít na nezletilé čas. Zároveň je tím nezletilým odepřena možnost účastnit se letního pobytu u moře, na který jsou zvyklí. Závěrem stěžovatelka namítla, že podle dosavadní judikatury měla legitimní očekávání, že náklady státu ponese s vedlejším účastníkem 1) rovným dílem.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Podstatou věci je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry rozsudku krajského soudu, jímž soud shledal předpoklady pro stanovení střídavé péče nezletilých synů. V těchto věcech Ústavní soud posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy [nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
7. Obecné soudy musí v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz zejména (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, odst. 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
8. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud shledal, že oba rodiče mají dostatečné výchovné předpoklady. Za toho stavu přicházela do úvahy střídavá péče, nebo svěření do výchovy jednoho z rodičů se zachováním širokého styku s druhým z rodičů. S ohledem na absenci zjištění o skutečnostech vylučujících střídavou péči, krajský soud zvolil toto řešení, a to i s četnými odkazy na rozhodovací praxi Ústavního soudu.
9. V otázce potřebného rozsahu a intenzity dokazování při zjišťování skutečností rozhodných pro určení výživného krajský soud vyšel z názoru vyjádřeného Ústavním soudem v usnesení sp. zn. I. ÚS 3696/16 ze dne 6. 12. 2016. Konkrétní oponenturu tomuto názoru stěžovatelka nepředložila, Ústavní soud tak neshledal důvod své závěry měnit. Namítala-li stěžovatelka, že se soud nezabýval důvody její nezaměstnanosti, není zřejmé, jaký konkrétní závěr napadeného rozhodnutí tím napadá - určenou výši výživného ke své osobě nijak konkrétně nezpochybňovala.
10. Setrvale platí, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
11. Důvody pro takový postup však v předložené věci dány nejsou. Stěžovatelka sice s hodnocením důkazů nesouhlasí, na většinu jejích námitek lze ovšem v napadeném rozhodnutí najít dostatečnou odpověď. Řadu skutkových zjištění, pro ni spíše nevýhodných, stěžovatelka nijak nerozporovala (ani je nezmínila). Řešení problémů v komunikaci, které stěžovatelka spatřuje na straně otce, soud shledal v jednoznačném vymezení střídání, které nebude ponechávat prostor pro pochybnosti a dohady. To odpovídá na tvrzení stěžovatelky, že s ní otec dosud neplánoval čas trávený s nezletilými, se kterými se domlouval i na čas vyhrazený pro stěžovatelku. Zásadní vady dokazování a hodnocení důkazů tak Ústavní soud neshledal.
12. Co se týče nákladů řízení, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
13. I v této otázce stěžovatelka nepředložila konkrétní oponenturu výši nákladů: svou povinnost hradit náklady státu zpochybňovala odkazem na legitimní očekávání, že je bude nést s vedlejším účastníkem 1) společně. Takový jednoznačný závěr z jí citovaného rozhodnutí krajského soudu ovšem neplyne. Dospěl-li krajský soud v jiné věci k tomu, že průběh řízení, závěry znaleckého zkoumání a postoj rodičů v průběhu řízení neodůvodňují nerovnoměrné rozdělení nákladů státu mezi rodiče, bez dalšího to nevylučuje jiný závěr v nynější věci, neboť ten závisí na průběhu konkrétního řízení. Nerovnoměrné rozvržení nákladů státu v nesporném řízení, obecně spíše neobvyklé, přitom rozhodně nelze považovat za neústavní per se (pro příklad srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3010/16 ze dne 21. 3. 2017, I. ÚS 2953/16 ze dne 25. 10. 2016).
14. Ústavní soud není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatele nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)]. Ústavní soud tak neshledal ústavně významné důvody, pro něž by měl přistoupit ke kasaci nákladového výroku napadeného rozhodnutí, neboť s ním stěžovatelka věcně nijak nepolemizovala.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu