ECLI:CZ:US:2018:1.US.805.17.1
sp. zn. I. ÚS 805/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky ZIRKEL a.s., se sídlem Roháčova 1666/94, Praha 3, zastoupené Mgr. Kateřinou Zagorovou, advokátkou, se sídlem V Dolině 1533/1D, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017 č. j. KSPH 61 INS 16348/2016-B-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dne 23. 11. 2016 přihlásila stěžovatelka do insolvenčního řízení ve věci dlužníka zahájeného dne 12. 7. 2016 pohledávku v celkové výši 27.263.252,30 Kč vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 21. 6. 2011, která byla na základě zástavní smlouvy k surovinám zajištěna majetkem náležejícím do majetkové podstaty dlužníka, jakož i nezajištěnou pohledávku ve výši 500.000 Kč odpovídající smluvní pokutě sjednané výše uvedenou smlouvou o úvěru. Následně dne 22. 12. 2016 k výzvě insolvenčního správce svou přihlášku doplnila a opravila tak, že celková výše přihlášených pohledávek činila 32.627.753,20 Kč a všechny pohledávky byly přihlášeny jako zajištěné. V přihlášce uvedla, že dlužník v současné době rozporuje platnost transakce (dohody o vypořádání závazků), na základě které byla její pohledávka za dlužníkem dne 27. 11. 2012 uhrazena společností BEDALIEL, SE. Pohledávku v rozsahu původní jistiny úvěru a příslušenství za celou dobu úvěrového vztahu do data úpadku tak přihlásila "z opatrnosti pro případ, že by soud svou úvahou došel k závěru, že původní úvěr dle Smlouvy o úvěru ze dne 21. 6. 2011 nebyl splacen převodem peněžních prostředků z účtu BEDALIEL, SE" v souladu s Dohodou o vypořádání pohledávek ze dne 27. 11. 2012. Stěžovatelka přihlásila rovněž pohledávky odpovídající smluvním pokutám, a to také pro případ, že by postoupení pohledávek mezi ní a společností Pendeen Management s.r.o. ze dne 25. 3. 2013 bylo z jakéhokoliv důvodu vyhodnoceno jako neplatné.
3. Dne 2. 1. 2017 se u Krajského soudu v Praze (dále "krajský soud" nebo "insolvenční soud") konalo přezkumné jednání, jehož předmětem nebyla (z důvodu nezařazení insolvenčním správcem) přihláška stěžovatelčiných pohledávek. Na následné schůzi věřitelů proto o hlasovacím právu stěžovatelky rozhodoval dle ustanovení §51 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") insolvenční soud. Stěžovatelka totiž navrhla, aby jí byla hlasovací práva pro schůzi přiznána, neboť její přihláška byla dostatečně určitá a schopná přezkumu; dlužník naopak považoval tuto přihlášku za neoprávněnou, protože smlouva o úvěru byla podle něj uzavřena bez předchozího souhlasu valné hromady a došlo k promlčení. Nato bylo vyhlášeno usnesení, kterým insolvenční soud nepřiznal stěžovatelce hlasovací právo pro předmětnou schůzi věřitelů v rozsahu 32.627.753 hlasů, s odůvodněním, že její přihláška je fakticky přihlášena jako vázaná na splnění odkládací podmínky vyjádřené slovy "přihlašuje s opatrností pro případ, pokud by soud dospěl k závěru, že úvěr nebyl splacen", tedy podle §51 odst. 4 insolvenčního zákona nemá stěžovatelka hlasovací právo. Toto usnesení napadla stěžovatelka samostatnou ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 549/17.
4. Na pokračující první schůzi věřitelů dne 23. 1. 2017, jíž se zúčastnila zástupkyně stěžovatelky, bylo pak věřiteli, kterým bylo přiznáno hlasovací právo, hlasováno o vznesených návrzích řešení úpadku dlužníka formou reorganizace a formou konkurzu. Stěžovatelka sice hlasovala (proti reorganizaci a pro konkurz), avšak k jejímu hlasování nebylo přihlédnuto, neboť jí nebylo přiznáno hlasovací právo. Vzhledem k tomu, že pro žádný z uvedených návrhů nehlasovalo dle §151 odst. 1 insolvenčního zákona dostatečné kvorum přítomných věřitelů s právem hlasovat, a že tedy schůze věřitelů nepřijala řešení o způsobu úpadku dlužníka, o formě dlužníkova úpadku musel dle ustanovení §326 a 328 insolvenčního zákona rozhodnout soud.
5. Napadeným usnesením č. j. KSPH 61 INS 16348/2016-B-62 krajský soud dne 27. 2. 2017 rozhodl tak, že mj. povolil reorganizaci dlužníka a vyzval jej, aby ve lhůtě 120 dnů od zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku předložil reorganizační plán, nebo bez zbytečného odkladu sdělil, že jej předložit nehodlá. Soud ve svém usnesení zdůraznil, že neposuzoval to, zda je pro věřitele výhodnější reorganizace nebo konkurz (o tom měli možnost rozhodovat jen věřitelé na schůzi věřitelů), jediným hodnotícím kritériem pro něj byly skutečnosti uvedené v §328 insolvenčního zákona. Podle něj je insolvenční soud povinen povolit reorganizaci vždy, pokud nebyl návrh na povolení reorganizace vzat zpět, odmítnut nebo zamítnut. Na základě posouzení všech konkrétních skutečností a okolností pak k námitkám stěžovatelky a Pendeen Management s.r.o. krajský soud konstatoval, že zjištěné skutečnosti nesvědčí o tom, že by dlužník sledoval podáním návrhu na reorganizaci nepoctivý záměr, což podrobně odůvodnil. Proti tomuto usnesení nebylo dle §328 insolvenčního zákona odvolání přípustné.
6. Ve své ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 2017 stěžovatelka tvrdí, že jediným přípustným prostředkem přezkumu zákonnosti rozhodnutí insolvenčního soudu o povolení reorganizace je ústavní stížnost. Jde podle ní o rozhodnutí meritorní, příp. o nemeritorní rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv, které tvoří uzavřenou součást řízení. Nesprávný postup insolvenčního soudu totiž může ve svém důsledku znamenat nenapravitelné zkrácení práv věřitelů a ohrozit její uspokojení v rámci insolvenčního řízení.
7. Dle názoru stěžovatelky postupuje insolvenční soud tak, že poškozuje práva většiny věřitelů ve prospěch společnosti FILSON s.r.o. a s ní spolupracujících osob, neboť reorganizace má být způsobem, jak legalizovat vyvedení majetku dlužníka mimo tuto společnost. Vzhledem k tomu, že je dle stěžovatelky reorganizací dlužníka pravděpodobně sledován nepoctivý záměr, neměl insolvenční soud reorganizaci povolit.
8. Stěžovatelka je tak přesvědčen, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že bylo rozhodnuto insolvenčním soudem o tom, že se povoluje reorganizace dlužníka, přičemž toto rozhodnutí bylo odůvodněno ve zřejmém rozporu se skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo. Zároveň je dle stěžovatelky napadené rozhodnutí insolvenčního soudu založeno na jeho předchozím protiprávním postupu - odnětí hlasovacích práv stěžovatelce, kterým bylo znemožněno, aby věřitelé prohlašovali konkurz dlužníka podle ustanovení §151 odst. 1 insolvenčního zákona.
9. Ústavní soud k tomu poznamenává, že námitka neoprávněného odnětí jejích hlasovacích práv v rámci řízení byla předmětem ústavní stížnosti, která byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 549/17.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti proti napadenému usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána osobou zjevně neoprávněnou.
11. V řízení před Ústavním soudem sp. zn. IV. ÚS 549/17 o ústavní stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutí insolvenčního soudu o jejích hlasovacích právech, dospěl Ústavní soud k závěru, že závěry insolvenčního soudu týkajících se nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce na schůzi věřitelů dne 2. 1. 2017 jsou ústavně souladné, neboť insolvenční soud z přihlášky stěžovatelky do insolvenčního řízení dovodil naplnění imperativu uvedeného v §51 odst. 4 insolvenčního zákona - tedy toho, že stěžovatelka jako věřitelka přihlášené pohledávky vázané na odkládací podmínku nemá až do doby jejího splnění hlasovací právo. Ústavní soud neshledal, že by postup a jednání insolvenčního soudu bylo možné považovat za svévolné nebo jinak excesivní.
12. Nyní projednávanou ústavní stížností stěžovatelka napadá usnesení, jímž insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka reorganizací. Insolvenční soud takto rozhodl, neboť na schůzi věřitelů pro žádný z uvedených návrhů nehlasovalo dle §151 odst. 1 insolvenčního zákona dostatečné kvorum přítomných věřitelů s právem hlasovat, a schůze věřitelů tedy nepřijala řešení o způsobu úpadku dlužníka. Sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že nyní napadené usnesení je přímým důsledkem rozhodnutí insolvenčního soudu o nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud již shledal jako ústavně konformní (ve shora citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 549/17) nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce k rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka na schůzi věřitelů, dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že stěžovatelka nemá aktivní legitimaci napadnout rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku dlužníka, neboť nebyla po právu účastníkem řízení, z nějž vzešlo napadené rozhodnutí.
13. Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka