ECLI:CZ:US:2018:1.US.817.18.1
sp. zn. I. ÚS 817/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem Denisova 585, Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 324/2017-123 ze dne 12. 12. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 9 C 119/2016-90 ze dne 8. 9. 2017 ve znění usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 9 C 119/2016-94 ze dne 6. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), domáhá zrušení výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o výživném na jeho zletilou dceru.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je povinen zaplatit zletilé dceři (dále též "žalobkyně") na výživném částku 4 000,- Kč měsíčně od 1. 12. 2014, částku 5 000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2015 a částku 7 000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2016, žaloba co do 1 000,- Kč měsíčně (od 1. 12. 2014 do 31. 8. 2015) byla zamítnuta, dále bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném a o povinnosti stěžovatele uhradit náklady řízení.
Stěžovatel považuje výživné ve výši 7 000 Kč za nepřiměřené vysoké a připomíná, že dcera dostává výživné a nepeněžité plnění i od své matky. Uvádí, že má ještě jednu vyživovací povinnost vůči zletilému synovi, který rovněž studuje vysokou školu a jemuž přispívá pouze částkou 4 000 Kč. Je přesvědčen, že obě děti mají právo se stejnou měrou podílet na jeho životní úrovni. Rovněž namítá, že mu nebylo zasláno vyjádření žalobkyně k jeho odvolání, a nemohl tak na ně reagovat. Dále poukazuje na to, že nebyla zohledněna dohoda mezi ním a žalobkyní, podle níž ponechají určení výše výživného na úvaze soudu a ponesou si náklady řízení ze svého. Zastoupení žalobkyně advokátem není podle stěžovatele důvodem pro jednostranné ukončení této dohody.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy přihlédly k osobním i majetkovým poměrům stěžovatele a odůvodněným potřebám zletilé dcery. Vzaly v úvahu, že dcera studuje na vysoké škole mimo místo bydliště matky, u které žije, a má tedy zvýšené náklady. Studium na vysoké škole je nutné považovat za řádnou přípravu na budoucí povolání a ze strany žalobkyně se nejedná o zneužití práva. Výše výživného na každé dítě se posuzuje samostatně podle skutečných potřeb. Ze svědectví syna přitom vyplynulo, že jeho potřeby jsou nižší. Stěžovatel neprokázal uzavření žádné dohody o úhradě nákladů řízení. Podle žalobkyně bylo o možnosti vzdát se nákladů řízení jednáno jen pro případ smírného vyřešení věci, k čemuž nedošlo. Za dané situace bylo povinností soudu o nákladech řízení rozhodnout.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Soudy posuzovaly věc v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného patřičně odůvodnily. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Vzhledem k tomu, že vyjádření žalobkyně k odvolání stěžovatele neobsahovalo žádná nová, pro rozhodnutí podstatná tvrzení, nepovažoval Ústavní soud ani skutečnost, že nebylo stěžovateli zasláno, za nedostatek, jež by svou intenzitou mohl zapříčinit porušení ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu