ECLI:CZ:US:2018:1.US.85.18.1
sp. zn. I. ÚS 85/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Eleny Hazdové, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, Bráfova 764/50, Třebíč, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 9. 2017, č. j. 12 C 103/2017-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 1. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku okresního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že pohledávka města Moravské Budějovice v celkové výši 9.071 Kč není co do částky 3.279 po právu. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 4.185 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si proti shora uvedenému rozsudku podala odvolání, o němž však nebylo do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
Stěžovatelka rozporovala především to, jak vedlejší účastník vyúčtoval cenu za vodu k odběru a k ohřevu. Nesprávně účtoval cenu 108,24 Kč/m3 či dokonce 117,96 Kč/m3, a to navzdory tomu, že úředně regulovaná cena v daném místě činí 85,73 Kč/m3, když k této ceně dospěl vedlejší účastník zřejmě rozpočtem údajných zjištěných ztrát. Obdobná situace se opakovala i ve vyúčtování za rok 2016. Stěžovatelka poukázala na to, že nalézací soud zcela pominul její návrh na provedení znaleckého zkoumání správnosti vyúčtování a žalobu zamítl.
Stěžovatelka vytýká obecnému soudu, že jeho rozhodnutí je zmatené a bylo vydáno na základě neexistujících skutečností, přičemž nebylo reagováno na jasné tvrzení o nesprávně účtované ceně vody. Podle stěžovatelky se tak jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry okresního soudu.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na složité osobní poměry (nízký důchod, závislost na výživném od rodinného příslušníka, sociální dávky, nemajetnost, nedobrý zdravotní stav) a vyvolaný soudní spor tudíž pro ni není bagatelní. Obecný soud zcela pominul možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Žalovaná je přitom veřejnoprávní korporací, u níž lze předpokládat, že má dostatek materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí bez toho, aniž by musela využívat služeb advokátů.
Podle náhledu stěžovatelky došlo ústavní stížností napadeným rozsudkem k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatelka namítá, že obec Moravské Budějovice je veřejnoprávní korporací a tudíž by měla náklady spojené s vydáváním svých rozhodnutí nést sama, tedy nevyužívat služeb advokáta, nutno uvést, že se jedná o relativně menší město. Z internetových stránek obce se podává, že nemá zřízený samostatný právní odbor a stejně tak bytový odbor (je zřízena jen bytová komise). Za této situace nelze nic namítat proti tomu, pokud obec využije služeb advokáta. V souvislosti s vedením sporu není od věci odkázat na závěr nalézacího soudu, který uvedl, že tvrzení stěžovatelky je přiléhavější vznášet v souvislosti s žalobou na plnění. Z podání stěžovatelky rovněž není patrno, že by se před podáním žaloby snažila s žalovanou obcí jednat a vyjasnit si, jak nedoplatek na spotřebovanou vodu vznikl. Jinými slovy řečeno je otázkou, zda vedení soudního sporu je přiléhavým způsobem řešení vzniklé situace, jestli by vzniklá nesrovnalost nešla vyřešit jiným způsobem.
Pro úplnost Ústavní soud ke sdělení o podaném odvolání uvádí, že s ohledem na poučení okresního soudu považuje vyčkání na rozhodnutí odvolacího soudu za nadbytečné.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu