ECLI:CZ:US:2018:1.US.87.18.1
sp. zn. I. ÚS 87/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů a) HS facility, s.r.o., sídlem Italská 1583/24, Praha 2 - Vinohrady, b) Mgr. Ing. Ivo Haly, c) Mgr. Kateřiny Škráčkové a d) Jiřího Vrbského, všech zastoupených Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2017 č. j. 14 Nt 2003/2016-143, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Okresního soudu v Pardubicích a JUDr. Petra Sisáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 1. 2018, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") nařídil příkazem k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 4. 1. 2016 sp. zn. 22 Nt 945/2015 prohlídku prostor užívaných advokátní kanceláří HS legal, s.r.o. [nyní stěžovatelka a)] a stěžovatelkou c), která je advokátkou. Stěžovatel b) je společníkem a jednatelem stěžovatelky a), na jejíž činnosti se podílel jako advokát. Tato prohlídka byla provedena ve dnech 15. a 16. 1. 2016. Podle protokolu o prohlídce jiných prostor a pozemků byla k provedení prohlídky vyžádána součinnost České advokátní komory podle §85b odst. 1 trestního řádu. Zástupci České advokátní komory se postupně seznámili s listinami v jednotlivých kancelářích a vyčlenili ty z nich, jež podle §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podléhají mlčenlivosti advokáta. Policejnímu orgánu nicméně neudělili souhlas k seznámení se s jejich obsahem. Okresní soud následně podal Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen "krajský soud") podle §85b odst. 3 trestního řádu návrh na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem uvedených listin. Tyto listiny měly buď písemnou formu, nebo šlo o textové soubory v elektronické podobě.
2. Usnesením ze dne 26. 5. 2016 č. j. 14 Nt 2003/2016-65 krajský soud podle §188 odst. 1 písm. a) trestního řádu předložil věc Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí o příslušnosti soudu. Vrchní soud usnesením ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 7 Ntd 11/2016 rozhodl, že k projednání návrhu okresního soudu podle §85b odst. 3 trestního řádu je příslušný krajský soud. V této souvislosti se zabýval otázkou, zda a jakým způsobem se do dosavadního trestního řízení promítají závěry obsažené v nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.). Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že pro úkony v přípravném řízení podle §26 trestního řádu je stanovena příslušnost okresního soudu podle hledisek obsažených v §18 trestního řádu. Přestože vrchní soud uznal, že při použití těchto závěrů měl být místně příslušným soudem v přípravném řízení jiný okresní soud, tato skutečnost neměla mít vliv na místní příslušnost krajského soudu k rozhodnutí podle §85b odst. 3 trestního řádu. Výklad Ústavního soudu totiž nemá bez dalšího dopad na věci pravomocně skončené, ani na věci dosud neskončené. Určení příslušnosti k uvedenému rozhodnutí se navíc odvíjí od okresního soudu, který návrh podal, s tím, že o něm rozhodne nadřízený soud. Ustanovení §85b odst. 3 trestního řádu je v tomto ohledu zvláštním ustanovením k §26 trestního řádu.
3. O návrhu okresního soudu rozhodl krajský soud usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 14 Nt 2003/2016-143 tak, že podle §85b odst. 3 trestního řádu nahradil souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem ve výroku tohoto usnesení blíže specifikovaných listin.
III.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají, že prohlídka v advokátní kanceláři, během níž byly zajištěny listiny vztahující se k advokátní činnosti, byla nařízena místně nepříslušným soudem. K trestné činnosti, pro kterou je vedeno trestní řízení, mělo totiž dojít v Českých Budějovicích, případně v Praze. Pokud se okresní soud považoval za příslušný k nařízení domovní prohlídky podle §26 trestního řádu, učinil tak na základě výkladu, podle něhož si může státní zastupitelství [v tomto případě Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství")] vybrat soud pro přípravné řízení z obvodu své místní příslušnosti. Tento výklad ale podle stěžovatelů neobstojí z hlediska jejich práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Není možné tolerovat, aby si státní zastupitelství vybíralo soud, který bude rozhodovat o jeho návrhu.
5. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 označil uvedený výklad §26 trestního řádu za nepřípustný i Ústavní soud. Stěžovatelé mají za to, že tento jeho právní názor se musí uplatnit zpětně, tedy i ve vztahu ke všem trestním řízením, jež byly zahájeny před vyhlášením tohoto nálezu. Jeho zpětné uplatnění by bylo vyloučeno pouze v případě, pokud by byl vysloven v nálezu, kterým byl jako protiústavní zrušen právní předpis s odkladem vykonatelnosti, nikoli však v případě zamítavého nálezu, v němž je proveden ústavně konformní výklad právního předpisu. Pokud by se právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 neuplatnil ve věci stěžovatelů, došlo by tím fakticky k popření jejich ústavně zaručených práv a svobod, respektive k popření přímé aplikovatelnosti některých ustanovení Listiny. Nezákonnost domovní prohlídky nařízené místně nepříslušným soudem by podle stěžovatelů měla mít za následek procesní nepoužitelnost důkazů získaných při domovní prohlídce.
6. Vrchní státní zastupitelství i vrchní soud uznaly místní nepříslušnost okresního soudu k provádění úkonů v přípravném řízení. Stěžovatelé ovšem nesouhlasí s názorem vrchního soudu, podle něhož je v případě krajského soudu k rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem zajištěných listin místní příslušnost určena vztahem "soud-soud", tedy že se odvíjí od okresního soudu, který návrh podal, a dále, že nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nemůže platit do minulosti. Mají za to, že vrchní soud nemůže nahradit souhlas České advokátní komory, pokud prohlídku nařídil okresní soud, jehož příslušnost byla dána mimo zákonná pravidla. Tím, že tak učinil, prolomil nezávislost advokáta bez zákonného důvodu, čímž zasáhl jak do práv advokátových, tak jeho klientů. V případě advokátů zasáhl do jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny, jakož i do jejich práva na soukromí zaručeného čl. 7 a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. Tento zásah navíc v několika případech (dokumenty označené v napadeném usnesení pod č. 39, 46 až 52) ani nebyl nutný, neboť šlo o listiny, které byly veřejně dostupné, případně jinak dostupné všem účastníkům. Nebyl důvod získávat tyto listiny formou nucené prohlídky nebo nuceného nahrazení souhlasu České advokátní komory.
IV.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelů byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pokud jde o stěžovatele a) až c), byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
8. Stěžovatel d) podal ústavní stížnost z důvodu, že mu byl při domovní prohlídce v prostorách advokátní kanceláře zabaven jeho počítač, ačkoli tato skutečnost byla policejnímu orgánu známá a sám nebyl ani podezřelý ani zájmovou osobou. Ústavní soud však neshledal, že by se napadené usnesení jakkoli dotýkalo veřejných subjektivních práv tohoto stěžovatele. Nenahrazuje se jím souhlas se seznámením se s listinou, která by měla obsahovat informace vztahující se k jeho osobě, ani s jakoukoli listinou nacházející se v jeho počítači. Žádná takováto skutečnost není ani tvrzena. Již z tohoto důvodu je zjevné, že stěžovatel d) není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti proti napadenému usnesení.
V.
Vlastní posouzení
9. Po seznámení se s argumentací stěžovatelů, napadeným rozhodnutím a dalšími jimi zaslanými podklady Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci výlučně z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám naopak není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Ústavní stížnost stěžovatelů směřuje proti usnesení krajského soudu, jímž byl podle §85b odst. 3 trestního řádu nahrazen souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin zajištěných při domovní prohlídce v prostorách, v nichž stěžovatelé a) až c) vykonávali svou činnost. Podle jejich názoru krajský soud neměl nahradit tento souhlas, protože uvedené listiny byly získány v průběhu domovní prohlídky, jež byla nezákonně nařízena místně nepříslušným okresním soudem. Kromě toho zpochybnili i místní příslušnost krajského soudu rozhodnout podle §85b odst. 3 trestního řádu. V případě některých listin neměl být dán ani věcný důvod pro udělení souhlasu. Jejich obsah totiž mělo být možné zjistit jinak.
12. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, které se vztahuje na příslušnost soudu i na konkrétní osobu soudce, představuje neopomenutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci, neboť upevňuje soudcovskou nezávislost a chrání účastníky řízení před libovolným či účelovým obsazením soudu [např. nález ze dne 17. prosince 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423)]. Jedním z předpokladů naplnění tohoto práva je respektování zákonem stanovené věcné, funkční a místní příslušnosti soudu.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že v dané věci byla jednoznačně dána místní příslušnost krajského soudu k rozhodnutí o návrhu okresního soudu podle §85b odst. 3 trestního řádu. Místní příslušnost byla v souladu s tímto ustanovením založena tím, že krajský soud je nadřízeným soudem navrhujícího okresního soudu. Na tomto závěru by nic nezměnil ani případný nedostatek místní příslušnosti okresního soudu pro přípravné řízení a z něj plynoucí závěr o nezákonnosti důkazů získaných v rámci domovní prověrky. Takováto nezákonnost by mohla mít vliv až na věcné posouzení návrhu okresního soudu, tedy být případným důvodem pro nenahrazení souhlasu.
14. Z tohoto důvodu se Ústavní soud dále zabýval právě otázkou, zda domovní prohlídka byla nařízena soudem k tomu místně příslušným podle §26 trestního řádu, tedy zda při tomto rozhodnutí bylo respektováno základní právo stěžovatelů a) až c) na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle §26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Ustanovení §26 odst. 2 trestního řádu pak stanoví, že takový soud se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu.
15. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení §15 odst. 3 věty druhé a §15 odst. 5 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších právních předpisů. V souvislosti s posouzením tohoto návrhu přitom provedl ústavně konformní výklad §26 trestního řádu. Konkrétně uvedl, že právu na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny odpovídá takový výklad uvedeného zákonného ustanovení, podle něhož je státní zástupce povinen podat první návrh ve věci okresnímu soudu, který by byl místně příslušný k projednání věci samé v souladu s §18 trestního řádu (bod 117 citovaného nálezu).
16. Tento výklad znamenal změnu zavedené a i Ústavním soudem v minulosti uznané praxe přípravného řízení, podle níž státní zástupce krajského či vrchního státního zastupitelství mohl podat první návrh na rozhodnutí v přípravném řízení v zásadě kterémukoli okresnímu soudu v územním obvodu příslušného státního zastupitelství. Nadále tak existuje mnoho trestních řízení, v nichž byla pro přípravné řízení trestní založena místní příslušnost soudu ještě před vydáním předmětného nálezu v souladu s tehdy ustáleným výkladem, přičemž tato přípravná řízení trestní pokračovala nebo pokračují i poté. Orgány činné v trestním řízení byly proto postaveny před výkladový problém, jak mají v těchto případech postupovat.
17. Ústavní soud zastává názor, že nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze použít zpětně (bod 120 citovaného nálezu). Jinými slovy, rozhodoval-li v přípravném řízení v období před vykonatelností zmiňovaného nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející praxí, nemohlo takové rozhodnutí představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. např. usnesení ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1916/15, usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1229/16 nebo usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2033/16). Obecně platí, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle znění trestního řádu účinného v době jejich opatření a provádění [shodně nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. V nynější věci sice formálně ke změně právní úpravy nedošlo, výklad §26 trestního řádu, jenž Ústavní soud zaujal v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, však tvorbě práva materiálně odpovídá. Takováto materiální změna právní úpravy týkající se pouze normy procesní, tedy normy sloužící pouze jako obslužný mechanizmus k naplnění norem hmotných, může jen stěží vést k závěru o nesprávnosti či nepoužitelnosti nespočtu úkonů učiněných v již probíhajících trestních řízeních, v nichž se vycházelo z výkladu dosavadního, jehož změnu nebylo ostatně možno ani jakkoliv předvídat (usnesení sp. zn. II. ÚS 1916/15).
18. Protože k nařízení domovní prohlídky, která vedla k zajištění listin souvisejících s advokátní činností stěžovatelů a) až c), došlo ještě před vykonatelností nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, nelze na ni nahlížet jako na nezákonnou pouze z důvodu, že místní příslušnost soudu, který ji nařídil, byla určena podle tehdy ustáleného výkladu §26 trestního řádu. Tato skutečnost se tak nemohla relevantně promítnout do rozhodování o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin zajištěných při domovní prohlídce.
19. Ústavní soud neshledal ani žádný jiný důvod, pro který by napadené usnesení nemělo obstát. Krajský soud náležitým způsobem vysvětlil důvody, pro které vyhověl návrhu okresního soudu podle §85b odst. 3 trestního řádu. V jeho rozhodnutí nelze spatřovat libovůli nebo jakýkoli jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval vyhovění ústavní stížnosti. Skutečnost, že nahrazení souhlasu se v několika případech mohlo týkat i listin, jejichž obsah bylo možné zjistit z veřejně dostupných zdrojů, případně jiným způsobem, sama o sobě nezakládá nepřípustný zásah do práv stěžovatelů a) až c). Jejich ústavně zaručená základní práva a svobody nebyla napadeným usnesením porušena.
VI.
Závěr
20. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve vztahu k stěžovatelům a) až c) pro zjevnou neopodstatněnost a podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ve vztahu k stěžovateli d) pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu