ECLI:CZ:US:2018:1.US.88.18.1
sp. zn. I. ÚS 88/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy senátu JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti: 1. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 319/2017 ze dne 27. 9. 2017 2. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 287/2017 ze dne 19. 10. 2017 3. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 265/2017 ze dne 19. 10. 2017 4. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 244/2017 ze dne 30. 10. 2017 5. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 61 Co 256/2017 ze dne 3. 11. 2017 6. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 332/2017 ze dne 20. 11. 2017 7. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 316/2017 ze dne 20. 11. 2017 8. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 335/2017 ze dne 25. 10. 2017 9. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 258/2017 ze dne 25. 10. 2017 10. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 392/2017 ze dne 27. 11. 2017 11. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 11 Co 396/2017 ze dne 24. 11. 2017 12. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 380/2017 ze dne 25. 10. 2017 13. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 391/2017 ze dne 25. 10. 2017 14. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 375/2017 ze dne 25. 10. 2017 15. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 382/2017 ze dne 25. 10. 2017 16. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 362/2017 ze dne 27. 9. 2017 17. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 370/2017 ze dne 31. 10. 2017 18. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 390/2017 ze dne 31. 10. 2017 19. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 419/2017 ze dne 28. 11. 2017 20. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 418/2017 ze dne 25. 10. 2017 21. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 95 Co 169/2017 ze dne 12. 10. 2017 22. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 322/2017 ze dne 2. 11. 2017 23. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 173/2016 ze dne 16. 3. 2016 24. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 Co 338/2017 ze dne 31. 10. 2017 25. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 463/2017 ze dne 21. 11. 2017 26. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 307/2017 ze dne 31. 10. 2017 27. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 256/2017 ze dne 2. 11. 2017 28. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 464/2017 ze dne 28. 11. 2017 29. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 356/2017 ze dne 28. 11. 2017 30. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 419/2017 ze dne 31. 10. 2017 31. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 862/2016 ze dne 14. 11. 2017 32. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 1073/2016 ze dne 14. 11. 2017 33. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 Co 378/2017 ze dne 6. 12. 2017 34. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 435/2017 ze dne 5. 12. 2017 35. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 95 Co 180/2017 ze dne 24. 10. 2017 36. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 328/2017 ze dne 7. 11. 2017 37. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 11 Co 327/2017 ze dne 19. 10. 2017 38. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 313/2017 ze dne 25. 10. 2017 39. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 420/2017 ze dne 25. 10. 2017 40. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 394/2017 ze dne 14. 11. 017 41. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 30 Co 110/2017 ze dne 21. 9. 2017, takto:
I. Řízení o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 862/2016 ze dne 24. 10. 2016 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2017; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 463/2017 ze dne 21. 11. 2017; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 173/2016 ze dne 16. 3. 2016 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2017; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 1073/2016 ze dne 29. 11. 2016 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2017, se zastavuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce.
II
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl dne 8. 1. 2013 jmenován soudním exekutorem a převzal exekutorský úřad Plzeň-jih, který prováděl velký počet exekucí pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky podala žádost o změnu exekutora podle ustanovení §44b zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), a to se souhlasem obou exekutorů, tedy stěžovatele a nově zvoleného exekutora Mgr. J. Homoly. Nově zvolený soudní exekutor Mgr. Homola v napadených řízeních vydal rozhodnutí, podle nichž se stěžovateli vůči oprávněné náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou soudního exekutora nepřiznávají. K odvolání stěžovatele shora jmenované soudy rozhodnutí soudního exekutora ústavní stížností rozporovanými usneseními posléze potvrdily.
Stěžovatel uvádí, že vyslovil souhlas s touto změnou, neboť očekával přiznání odměny ve stejné výši jako při zastavení exekuce a náklady exekuce v paušální výši (§44b exekučního řádu), což údajně odpovídalo i dosavadní judikatuře. Ke změně v rozhodování soudů došlo po vydání usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015 sp. zn. 17 Co 379/2015, který začaly krajské soudy respektovat a stěžovateli odměnu vůči oprávněné nepřiznávají.
Stěžovatel zejména tvrdí, že pokud by věděl, že souhlasem se změnou exekutora se připravil o možnost dosažení předmětných příjmů, nikdy by tak neučinil. V tomto směru stěžovatel odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 3195/14, z něhož plyne, že odměna přiznaná stěžovateli není protiústavní nebo nespravedlivá. Stěžovatel namítá rovněž porušení práva na zákonného soudce, neboť Mgr. J. Homola nevydává příkazy k úhradě nákladů exekuce, o námitkách vůči nimž by rozhodovaly okresní soudy, ale vydává usnesení s možností podání odvolání ke krajským soudům, které jsou vázány uvedeným judikátem krajského soudu. Tento judikát, podle něhož ve shora popsaném případě změny exekutora nenáleží původnímu exekutorovi žádná odměna, vyjma náhrady skutečně vynaložených hotových výdajů exekuce, považuje stěžovatel za rozporný s dikcí zákona.
Stěžovatel uvádí, že se v žádném případě neztotožňuje se závěry Ústavního soudu vyslovenými v usneseních sp. zn. III. ÚS 3443/16 a II. ÚS 3324/17, kterými byly ústavní stížnosti (založené na de facto totožné argumentaci) směřující proti 965 rozhodnutím krajských soudů, odmítnuty.
III
Podáním ze dne 1. 2. 2018 stěžovatel vzal zpět ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 862/2016 ze dne 24. 10. 2016 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2017; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 463/2017 ze dne 21. 11. 2017; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 173/2016 ze dne 16. 3. 2016 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2017; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 1073/2016 ze dne 29. 11. 2016 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2017. Podle ustanovení §77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě; v takovém případě soud řízení zastaví. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti v této části zastavil.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah zbývajících ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností stejného stěžovatele s podobnou argumentací se již zabýval v usneseních sp. zn. III. ÚS 3443/16, IV. ÚS 1770/17, I. ÚS 1771/17, IV. ÚS 1772/17, II. ÚS 1773/17, II. ÚS 3324/17, přičemž od přijatých závěrů nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Na závěry přijaté v uvedených věcech v podrobnostech odkazuje a ve stručnosti uvádí následující.
V rámci ústavněprávního přezkumu v projednávané věci není dán prostor k revizi právního závěru vysloveného v rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 379/2015 (nadto petrifikovaného jeho publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), že náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou soudního exekutora, které hradí oprávněný podle ustanovení §44b odst. 5 exekučního řádu, jsou jen skutečně vynaložené náklady exekutora související se samotným provedením změny soudního exekutora, nikoli odměna exekutora ani paušální náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.
Dovolává-li se přitom stěžovatel té části dispozice §44b exekučního řádu, podle které má nárok na odměnu ve výši, jež by mu byla přiznána v případě zastavení exekuce, postačí připomenout, že v případě, kdy je exekuce zastavována ve stádiu, kdy soudní exekutor (dosud) žádnou finanční částku nevymohl, je základem pro určení jeho odměny částka nulová, přičemž je rovněž namístě vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které soudnímu exekutorovi skutečně vznikly (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2930/09). Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelovo legitimní očekávání zasaženo být nemohlo, jelikož při zastavení exekuce by mu taktéž měla být přiznána pouze náhrada prokázaných hotových výdajů. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti ani netvrdí, že v předmětných řízeních exekuci fakticky prováděl a vymohl nějakou finanční částku.
Ústavní soud klíčový právní závěr exekučních soudů, podle kterého má stěžovatel nárok pouze na prokázané (doložené) náklady související se změnou soudního exekutora, neshledává ústavně nesouladným, a to i přesto, že Ústavní soud v minulosti ve svém usnesení (nikoli tedy v nálezu) v rámci ústavněprávního přezkumu připustil jako možný i opačný právní názor. Za situace, kdy různé soudy dospějí k odlišné interpretaci právní normy, přičemž oba výklady obstojí v testu ústavnosti, Ústavnímu soudu nepřísluší role konečného arbitra, jenž by indikoval, které z ústavně souladných řešení považuje za správné či "správnější".
K námitce ohledně porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §55c odst. 2 exekučního řádu platí, že o odvolání proti rozhodnutí exekutora rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu působí exekuční soud. Pokud tedy proti usnesením soudního exekutora Mgr. J. Homoly rozhodovaly krajské a nikoliv okresní soudy, nevidí Ústavní soud žádný rozumný důvod k domněnce, že by k tomuto rozhodování zjevně nebyly příslušné a že by tímto rozhodováním dokonce mohlo dojít k odnětí zákonného soudce stěžovateli. Stejně tak neústavnost napadených rozhodnutí nelze dovozovat z hypotetické úvahy, že by v případě rozhodování o námitkách proti exekučním příkazům okresními soudy mohlo dojít pro stěžovatele k příznivějšímu rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu