ECLI:CZ:US:2018:1.US.885.18.1
sp. zn. I. ÚS 885/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. K., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 409/2017-99 ze dne 27. 11. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 8. 2017 č. j. 50 Nc 6089/2017-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve výrocích, kterými bylo rozhodováno o výživném pro nezletilé dcery.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že otec dětí byl zavázán k placení výživného ve výši 6 500 Kč měsíčně na starší dceru a 5 500 Kč měsíčně na mladší dceru.
Stěžovatelka s výší přiznaného výživného nesouhlasí. Namítá, že soudy postupovaly formalisticky a odmítly se zabývat životní úrovní rodiny před jejím rozpadem. Poukazuje na rozpor mezi otcem přiznaným vyšším příjmem, než příjmem oficiálně vykazovaným v daňovém přiznání. V ústavní stížnosti zobrazuje fotografie hraček a elektroniky, které otec věnoval dětem na vánoce a fotografii pušky a střelnice, kterou si pořídil otec. Uvádí, že těmito důkazy, jež mají dokládat životní úroveň rodiny, se soudy odmítly zabývat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výše výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy přihlédly k osobním i majetkovým poměrům stěžovatelky a otce nezletilých dcer i k jejich odůvodněným potřebám. Při stanovení výživného zohlednily deklarovaný příjem otce, oproti příjmu vykazovanému v daňovém přiznání, a skutečnost, že otec nad rámec výživného kupuje dětem dárky, hradí dovolenou a platil náklady na provoz rodinného domu. Neprovedení matkou navržených důkazů ohledně předchozí životní úrovně rodiny zdůvodnily tím, že navrhované důkazy se vztahují ke společnému jmění manželů, které není předmětem nynějšího řízení.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Soudy posuzovaly věc v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného patřičně odůvodnily. Rovněž uvedly, proč nepřistoupily k provádění dalších důkazů. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu a podrobněji přezkoumával či nově stanovil výši výživného. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výživného, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu